ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5402.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5402/2017-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně TEAMONT s.r.o. , IČ 268 53 337, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované K. P. , P., zastoupené JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 3.100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 156/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2017, č. j. 57 Co 301/2017-368, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 106 C 156/2012-362, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Ta se v řízení domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Dne 7. 6. 2017 opětovně požádala prostřednictvím svého právního zástupce o osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to z důvodu podání podnětu k zahájení řízení o zrušení žalobkyně a nařízení její likvidace k Městskému soudu v Praze. Okresní soud uvedl, že přestože jde o nově tvrzenou okolnost, nemá tato vliv na posouzení jejích majetkových poměrů, přičemž žádné další nové skutečnosti nebyly tvrzeny ani osvědčeny.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 27. 7. 2017, č. j. 57 Co 301/2017-368, potvrdil. Přitakal tak závěru soudu prvého stupně, který novotu spočívající v podání návrhu na nařízení likvidace žalobkyně považoval v dané situaci za právně nevýznamnou. Jelikož nedošlo k žádné změně majetkových poměrů žalobkyně, shledal rozhodnutí okresního soudu věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, namítajíc nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v nezohlednění skutečnosti, že společnost je majetkově i personálně zcela prázdná, bez statutárního orgánu či jiné fyzické osoby za žalobkyni jednající, která by mohla předložit doklady prokazující její nemajetnost. Takovou osobou by mohl být pouze likvidátor nebo opatrovník, kterými právní zástupce dovolatelky není. S ohledem na řečené porušení ústavních práv navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu s pokynem ustanovit žalobkyni hmotněprávního opatrovníka.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka rozhodně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtených v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud napadené rozhodnutí, považuje za splněný.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněná pod čísly 4/2014 a 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska).
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Přípustnost dovolání přitom nemůže založit ani samotná námitka porušení ústavních práv, pokud nebyla provázána s konkrétními otázkami hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej již citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 58).
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší soud musel přistoupit k odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Nad rámec zmíněného lze ještě uvést, že polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu. Posouzení toho, zda jsou sděleny či doloženy nové skutečnosti, ze kterých by bylo možno učinit odlišné závěry o majetkových poměrech žalobkyně, jest zvažováním otázek výlučně skutkových, přičemž dovolací soud je těmito zjištěními soudů nižších stupňů vázán, aniž by je jako pouze přezkumná instance (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) mohl korigovat a činit odlišné úsudky o skutkovém stavu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu