ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.816.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 816/2018-365
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CHODOV REALITY a.s. , IČO: 270 75 257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo náměstí 26, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 4.026.725 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 249/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 25 Co 164/2017-318, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 25 Co 164/2017-318, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 18 C 249/2010-259, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 18 C 249/2010-259, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4.026.725 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 1. 9. 2010 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 25 Co 164/2017-318, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba je co do základu po právu“ (tedy s tím, že o výši nároku, stejně tak jako o nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí).
Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení, jehož se mělo dostat žalovanému užíváním pozemků p. č., p. č., a p. č. v k. ú. Ch. (dále jen „předmětné pozemky“) bez právního důvodu a kdy bezdůvodné obohacení tkví v tom, že se na předmětných pozemcích nachází zemní val, zbudovaný v devadesátých letech minulého století, jehož vlastníkem má být žalovaný. Nárokována v tomto řízení je náhrada za období od 1. 1. 2009 do 31. 8. 2010.
Dovoláním napadené rozhodnutí je přitom v pořadí již třetím rozhodnutím odvolacího soudu o věci samé, vydaným poté, kdy rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 417/2012-76, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 C 249/2010-44, jimiž bylo žalobě rovněž vyhověno, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 2140/2013-131, a kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2016, č. j. 18 C 249/2010-207, jímž byla později žaloba zamítnuta, Městský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. 25 Co 164/2016-240.
I nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětným pozemků (vlastnické právo k nim nabyla darováním od oprávněné osoby, jíž byly pozemky vydány v restituci na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2002) a že na pozemcích se nachází zemní val, zbudovaný na počátku devadesátých let minulého století coby účelová skládka pro uskladnění přebytečného stavebního materiálu (výkopové zeminy, stavební suti a dalších stavebních odpadů) při tehdy probíhající výstavbě v související lokalitě; jde o val, jenž neplní žádnou další, tedy ani protihlukovou funkci. Vycházeje z toho, že zemní val na sporných pozemcích byl navršen na základě rozhodnutí o umístění stavby, jakož i z průběhu jeho výstavby, jež zahrnovala „skrývku ornice, přeložku panelové komunikace, demolici oplocení stávajících provizorních objektů, provizorní oplocení a podobně“, a dále i z toho, že výsledek této stavební činnosti byl následně zkolaudován rozhodnutím příslušného stavebního úřadu a poté v účetnictví žalovaného veden jako investiční položka, odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že nejde o pouhou terénní úpravu předmětných pozemků, nýbrž že sporný zemní val představuje stavbu i ve smyslu občanského práva a je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (§118 odst. 1, §119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jejímž vlastníkem je žalovaný. O součást pozemku pak podle odvolacího soudu nejde i proto, že daný zemní val je „vymezitelným kusem vnějšího světa a lze jej oddělit od pozemku, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku ve smyslu fyzickém, technickém či funkčním“, a nejedná se toliko o úpravu pozemku vrstvením různých materiálů. Takové uspořádání – pokračuje odvolací soud – je účelné i z hlediska vymezení práv a povinností mezi vlastníkem zemního valu a vlastníkem pozemku, kdy bylo by těžko akceptovatelné, aby podle veřejného práva byl zemní val kolaudovanou stavbou, na níž stavebník vynaložil značené hodnoty, zatímco v rovině práva soukromého mělo by jít toliko o součást pozemku. Přihlížeje k tomu, že zemní val neplní protihlukovou funkci a neslouží ani jinému veřejnému zájmu, kdy jeho jediným účelem bylo pouze deponování stavební sutě a odtěžené zeminy, odvolací soud aproboval i ten závěr soudu prvního stupně, že lokalita zasažená zemním valem není veřejným prostranstvím [ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) a §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze].
Tedy i rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení, že užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně, zastavěných zemním valem žalovaného coby stavbou ve vlastnictví žalovaného, se žalovanému dostává na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu vzniklého plněním bez právního důvodu, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat ve formě peněžité náhrady (srov. §451 odst. 1 a 2, §456 věty první, §458 odst. 1 obč. zák.). Uplatnění práva na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, navzdory žalovaným vznášeným námitkám o spekulativních důvodech nabytí vlastnického práva k takto zatíženým pozemkům, ani odvolací soud nepovažoval za odporující dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Naproti tomu k jiným závěrům odvolací soud dospěl v případě určení výše bezdůvodného obohacení, vytýkaje soudu prvního stupně, že u těch pozemků, jež jsou zemním valem zastavěny jen zčásti (p. č., a p. č.), započetl při výpočtu náhrady jejich plnou výměru, a že také nezpřístupnil důvody, na jejichž základě náhradu stanovil v maximální výši nájemného (85 Kč za m 2 ) dle aplikovaného cenového výměru Ministerstva financí, tedy případně nikoliv v úrovni nižší, jež by korespondovala hladině obvyklého nájemného, které však soud prvního stupně nezjistil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako nesprávné dovolatel kritizuje ty závěry odvolacího soudu, že zemní val je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nikoliv jen zpracováním pozemku, jeho terénní úpravou. Odvolacímu soudu vytýká, že správně nevyhodnotil relevantní kritéria, jež pro posouzení této otázky připomněl i dovolací soud, odkazuje přitom zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013, a (v dané věci dříve vydaný) rozsudek ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013. Namítá, že při posouzení této otázky odvolací soud, v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, přiznal větší váhu spíše samotnému stavebnímu provedení stavby zemního valu než tomu, z čeho je jeho těleso tvořeno, přestože v řízení bylo prokázáno, že převažujícím materiálem v zemním valu je zemina. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o určitosti hranice mezi pozemky a stavbou valu, jakož i o jeho oddělitelnosti od pozemků, kdy tyto závěry považuje za nepodložené a neodůvodněné. Současně poukazuje i na to, že pozemek byl vydán právnímu předchůdci žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z čehož následně dovozuje (s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ posledně citovaného zákona), že pokud by pozemky byly zastavěny stavbou, nemohlo by k jejich vydání dojít. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl jím navržený znalecký posudek (k prokázání toho, že zemní val není stavbou, z čeho je převážně složen a zda je vymezitelný oproti původnímu pozemku) s odůvodněním, že se jedná o nepřípustnou novotu, ačkoliv se mu od soudu prvního stupně nedostalo poučení podle §118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Dále dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud v totožných věcech (za jiná časová období) již dříve pravomocně rozhodl, že zemní val je toliko zpracováním pozemku a jako takový je proto jeho součástí, a vyslovil i závěr, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v obdobných případech v rozporu s dobrými mravy; pakliže v nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k opačným závěrům, nedostál své povinnosti tento odlišný závěr řádně odůvodnit. Dovolatel přitom zdůrazňuje, že žalobkyně získala pozemky toliko za tím účelem, aby po něm mohla požadovat peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení; takovýto přístup dovolatel označuje za ryze spekulativní a nemravný. Navrhl, aby rozsudky obou soudů nižších stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání proti němu podané za nedůvodné, navrhujíc, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno přede dnem 1. 1. 2014).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda zbudovaný zemní val je stavbou ve smyslu občanského práva, z nějž odvolací soud usoudil na závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
V posuzované věci žalobkyně uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež jí mělo vzniknout přede dnem 1. 1. 2014, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), a již proto se práva a jim korespondující povinnosti, o něž jde v tomto řízení, řídí dosavadními právním předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013 (obč. zák.).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
O plnění bez právního důvodu jde i v případě, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu; prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, dostupný na www.nsoud.cz ). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu (o tom, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tedy že základ tohoto nároku je v celém rozsahu opodstatněný) předpokládá závěr, že zemní val vybudovaný na pozemcích žalobkyně, je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, která vlastnicky přináleží žalovanému.
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§118 odst. 1 obč. zák.); předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (srov. §118 odst. 2 obč. zák.). Věci jsou movité nebo nemovité (§119 odst. 1 obč. zák.); nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§119 odst. 2 obč. zák.). Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 odst. 1 obč. zák.); stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná (a v dané věci tak učinil již rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013), že pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti je vyžadováno, aby byla spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 1 obč. zák.). Současně občanský zákoník stanovil, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) pak při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu [srov. v rozhodném období účinné znění §2 odst. 3, 5, 5, §103 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a není tedy součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, jenž je – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. 1. 2001 – dostupný i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Tedy platí, že výklad pojmů obsažených v občanskoprávních předpisech nelze podřizovat výkladu totožných pojmů v jiných právních odvětvích, zejména v odvětvích práva veřejného, např. stavebního (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010).
V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle §119 odst. 2 občanského zákoníku) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je však do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu (srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy relevantní kritéria (znaky) a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Pro posouzení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu, je tedy v zásadě nevýznamný samotný průběh výstavby či její regulace jednotlivými správními akty vydávanými ve stavebním řízení, stejně jako způsob jeho následné správy či účetní evidence (k tomu aktuálně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, jež bylo vydáno ve skutkově a právně identické věci jiného účastníka a jímž Nejvyšší soud aproboval závěr soudů nižších stupňů, že sporný zemní val – z pohledu relevantních znaků, vzpomenutých i citovanou judikaturou – samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu není).
V rozporu s tím pak odvolací soud v této věci (v níž je předmětem tentýž výsledek stavební činnosti – zemní val) znovu argumentuje zejména územním a stavebním řízením, konkrétně obsahem rozhodnutí v něm vydaných, jakož i průběhem realizované stavební činnosti (skutečnostmi, jež týkaly se procesu budování zemního valu, nikoliv výsledku této stavební činnosti, kterým – posuzováno z pohledu odvětví soukromého práva – mohla být i venkovní úprava coby součást pozemku), namísto toho, aby danou otázku posoudil co do naplnění relevantních znaků, jež jsou typické pro pojem stavba ve smyslu občanskoprávním a jak byly zformulovány i shora předestřenou soudní praxí, tedy zejména se zřetelem na materiální podstatu výsledku realizované lidské stavební činnosti, její vymezitelnost vůči okolnímu pozemku, vyznačující se zpravidla i kompaktností materiálu a samostatnou hospodářskou funkcí odlišující se od účelového určení pozemku.
K některým z relevantních znaků přitom sám odvolací soud uzavírá, že ty naplněny nejsou (viz závěr o tom, že zbudovaný zemní val neplní svébytnou funkci odlišující se od účelového určení pozemku a že šlo toliko o někdejší deponii přebytečné zeminy a zbytného /neuspořádaného a nespojeného/ stavebního materiálu v rámci tehdy probíhající komplexní bytové výstavby), zatímco posouzení jiných znaků zůstává neúplné či nesprávné, a to včetně zmiňované „vymezitelnosti vůči okolnímu pozemku“, kdy odvolací soud v tomto směru nezpřístupnil úvahu, jež jej vedla k závěru o naplnění tohoto znaku; ten v zásadě přepokládá určitelnost – relativně ostré – hranice mezi stavbou a pozemkem (přičemž u nemovitých věcí nelze hovořit o oddělitelnosti, neb jsou naopak pojmově spjaty se zemí, ale právě o vymezitelnosti vůči okolnímu pozemku; k tomu z odborné literatury srov. Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – Velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha. Leges, 2014, s. 262 a násl.). Dlužno říci, že závěr o naplnění posledně uvedeného znaku nepodává se ani z odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění, jsou-li čerpána z odvolacím soudem uváděných důkazních prostředků, zejména pak ze „závěrečné zprávy“ společnosti Ochrana podzemních vod, s.r.o., o průzkumu znečištění valu navezeného na předmětných pozemcích (z níž se nadto potvrzuje zjištění, že val je tvořen materiálem nikoliv kompaktním, nýbrž zejména navážkovou zeminou a dalším odpadním stavebním materiálem a je takto řazen mezi skládky). Konečně, odvolacím soudem okrajově zmiňovaná okolnost o výši nákladů vynaložených na „kolaudovanou stavbu“ zemního valu rozhodným kritériem pro posouzení, zda jsou naplněny znaky stavby jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu, rovněž není (nákladná může být i rozsáhlá terénní úprava jako součást pozemku a rozsah stavebních prací, daný i velikostí plochy, na níž byly provedeny, a s tím související výše nákladů, nic nevypovídá o konstrukci, která se na pozemku nachází; k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Opětovná argumentace rozhodnutími ze stavebního řízení (že jde o kolaudovanou stavbu) – jak již výše uvedeno – pro dané posouzení relevantní také není.
Z kazuistiky sluší v dané souvislosti připomenout, že ani venkovní úpravy zpravidla nebývají samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu a jde tedy o součást pozemku ve smyslu §120 obč. zák. (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 1992), a že samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu nemusí být kupř. ani hráz rybníka, kdy pro posouzení, zda jde o součást pozemku či o věc samostatnou, je významný i způsob jejího stavebního provedení, tj. zda jde převážně o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, nebo zda převažují stavební materiály (beton apod.), které tvoří samostatnou stavbu na pozemku, a zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy lze-li vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Ačkoliv pro posouzení otázky, zda je zemní val na pozemcích žalobkyně samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu či nikoliv, není v zásadě významné, že k obnovení vlastnictví předchůdce žalobkyně došlo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tedy z rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona o půdě), sluší se připomenout, že vydání zastavěného pozemku zákon nepřipouští (viz §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Již z takto uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není, aniž bylo by pak potřebné obsáhle reagovat na další námitky dovolatele, jež se vesměs upínají k postupu soudu v odvolacím řízení a předvídatelnosti jeho rozhodnutí a které v takovém případě své naléhavosti a závažnosti – z hlediska výsledku dovolacího řízení – pozbývají. K realizaci procesních práv, jejichž dotčení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, je tak či tak otevřen prostor v dalším řízení, v němž – objektivně posuzováno – ze strany účastníků dosud nebyly v potřebném rozsahu vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a označeny důkazy k jejich prokázání (jde-li o výše vzpomenutá hlediska, jež jsou relevantní pro posouzení, zda zemní val zbudovaný na předmětných pozemcích je stavbou v občanskoprávním smyslu), aniž by se účastníkům v tomto směru dostalo od soudu konkrétního a návodného poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu srov. i §118b odst. 1 věty třetí o. s. ř., prolamující zásadu koncentrace řízení v případě absence zmiňovaného poučení, jakož i výjimku z principu neúplné apelace uvedenou v §205 písm. d/ o. s. ř.).
Posouzení skutečností rozhodných pro naplnění znaku, zda výsledek realizované stavební činnosti je vymezitelný vůči okolním pozemkům (ve shora uvedeném smyslu), stejně tak jako objasnění jeho konstrukce (včetně posouzení kompaktnosti materiálu) zajisté nelze zakládat toliko na laické úvaze, nýbrž je k němu třeba odborných znalostí a proto je namístě i zvážení postupu dle §127 o. s. ř. (ustanovení znalce či vyžádání odborného vyjádření u orgánu veřejné moci); za podmínek stanovených §127a o. s. ř. byl by použitelný i znalecký posudek předložený účastníkem řízení.
Za dané situace – není-li ani nyní správně zodpovězena otázka povahy zemního valu – bylo by předčasné v dovolacím řízení vyslovovat se k dalším otázkám, jež se od řešení této otázky odvíjejí, včetně té, zda jsou předmětné pozemky, dotčené zemním valem, veřejným prostranstvím a zda lze počínání žalobkyně při uplatňování práva (jež je dosud kvalifikováno jako právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemku zastavěného stavbou) – i se zřetelem na další okolnosti tohoto případu, zejm. jde-li o okolnosti nabytí – kvalifikovat jako výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu