ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.833.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 833/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. P. , P., zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Celetná 554/4, proti žalované Z. P. , P. zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 323/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 62 Co 231/2017-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.406,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radky Mackové, advokátky se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Celetná 554/4.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro uznání ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 C 323/2016-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 180.000,- Kč spolu s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů tohoto řízení částku 35.196,50 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že ve smyslu žaloby vydal dne 30. 11. 2016 pod č. j. 20 C 323/2016-20 platební rozkaz, který byl žalované doručen dne 21. 12. 2016, a že žalovaná proti němu podala téhož dne odpor, který nebyl odůvodněn. V platebním rozkazu byla žalovaná současně poučena mj. o tom, že podá-li proti němu odpor, musí se ve lhůtě 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřit k přiložené žalobě, s tím, že podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor, avšak bez vážného důvodu se ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud v takovém případě rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.). Pakliže lhůta pro podání odporu uplynula dne 5. 1. 2017, počala lhůta pro podání písemného vyjádření k žalobě běžet dne 6. 1. 2017 a uplynula dne 6. 2. 2017. Jelikož tedy žalovaná v této lhůtě vyjádření k žalobě nepodala, vydal soud bez nařízení jednání rozsudek pro uznání (§114b, §153a odst. 3 a 4 o. s. ř.).
K odvolání žalované (v němž namítala, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť se podáním ze dne 15. 1. 2017, podaným k poštovní přepravě dne 16. 1. 2017, písemně k žalobě vyjádřila) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 62 Co 231/2017-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 20.812,- Kč k rukám advokátky Mgr. Radky Mackové (výrok II.). Odvolací soud - po přezkoumání vydaného rozsudku pro uznání i správnosti předchozího postupu soudu prvního stupně v řízení a po doplnění dokazování (§213 odst. 4 o. s. ř.) čestným prohlášením Z. K. ze dne 26. 7. 2017, podacím archem České pošty Praha 05 ze dne 16. 1. 2017 a fotokopií poštovní obálky, náležející k zásilce, která byla dne 16. 1. 2017 odeslána z České pošty pod podacím číslem RR 458851387CZ na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6 - dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Poukázal na to, že žaloba byla žalované doručena dne 21. 12. 2016 do vlastních rukou spolu s platebním rozkazem, že téhož dne podala proti platebnímu rozkazu včasný odpor, který nebyl odůvodněn, že v platebním rozkazu jí bylo uloženo, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé, a pro případ, že nárok zcela neuzná, byla vyzvána, aby vylíčila rozhodující skutečnosti ve věci samé a označila důkazy k prokázání jejích tvrzení, přičemž současně byla soudem poučena, že jestliže se ve věci samé včas nevyjádří a ani soudu nesdělí vážný důvod, který jí v tomto vyjádření bránil, má se zato, že nárok uznává, a na tomto základě bude soudem rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., že lhůta pro podání odporu uplynula dne 5. 1. 2017 (čtvrtek), že následujícího dne počala běžet 30 denní lhůta k podání písemného vyjádření k žalobě, která marně uplynula dnem 6. 2. 2017 (pondělí), a že žalovaná se v této lhůtě k žalobě nevyjádřila a ani neuvedla vážné důvody, které by jí v podání vyjádření bránily. Tvrzení žalované, že včasné vyjádření učinila dne 16. 1. 2017 zaměstnankyně advokátní kanceláře Mgr. Kriaková v neoznačeném podání, adresovaném Obvodnímu soudu pro Prahu 6, považoval odvolací soud za neprokázané, neboť z žalovanou předloženého podacího archu České pošty a z fotokopie obálky ze dne 16. 1. 2017 plyne pouze to, že z advokátní kanceláře Rozehnal & Kuchař byla uvedeného dne odeslána k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doporučená zásilka označená podacím číslem RR 458851387CZ, která však nebyla opatřena žádnou spisovou značkou. Podle zjištění odvolacího soudu obsahovala tato zásilka návrh na zahájení řízení mezi týmiž účastníky o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni (jemuž byla posléze přiřazena sp. zn. 21 C 7/2017); jelikož se však jednalo teprve o žalobní návrh, nemohla být poštovní zásilka spisovou značkou opatřena. V uvedeném spise však není zažurnalizováno žádné další podání žalobkyně, které by mohlo být určeno do jiného spisu, a takovéto podání se nenachází ani v přílohách tohoto spisu. Důkaz čestným prohlášením advokátky Mgr. Kriakové o odeslání dvou podání v jedné obálce (bez uvedení již přiřazené spisové značky) hodnotil odvolací soud jako nevěrohodný, neboť z něj není zřejmé, z jakého důvodu by zaměstnankyně advokátní kanceláře měla odeslat neoznačené podání do dané sporné věci (navíc kvalifikované vyjádření k žalobě po výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř.) spolu s jiným návrhem na zahájení řízení (kde ještě není známa spisová značka), to vše za situace, kdy předchozí podání v dané věci (odpor proti platebnímu rozkazu a založení plné moci) činila advokátní kancelář elektronicky (datovou schránkou) s řádně označenou spisovou značkou. Žalovanou navržený výslech nejmenované asistentky odvolací soud neprováděl, neboť jej nepovažoval za relevantní důkaz, který by byl s to prokázat tvrzený skutkový děj, a jiné důkazy (ani po poučení žalované soudem) označeny nebyly. Odvolací soud proto shledal, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o podání včasného vyjádření k žalobě. Dále uvedl, že předmětem řízení v této sporné věci je peněžitá částka, že žalobní návrh je určitý a srozumitelný a že se nejedná ani o případ, kdy by zákonodárce vydání rozsudku pro uznání nepřipouštěl (§153a odst. 2 o. s. ř.); uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. je správný.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem jsou obdobné případy rozhodovány rozdílně “. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů „pochybily tím, že se nezabývaly otázkou, zda žaloba není v rozporu s hmotným právem, případně netrpí vadami, které vylučují použití výzvy dle ust. §114b o. s. ř.“. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, a ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, podle nichž nemůže soud o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračovat v řízení, a dále na judikaturu Ústavního soudu, dle které k fikci uznání nároku je třeba přistoupit jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (viz nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15). Má za to, že žaloba v daném případě nesplňuje materiální předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání, že žalobní požadavek bezdůvodného obohacení nebyl ani co do výše dostatečně specifikován a že žalobce neuvedl skutečnosti, které by umožnily jeho jednoznačnou individualizaci. Skutková tvrzení v žalobě považuje za neurčitá a nesrozumitelná, neboť žalobce zmatečně specifikuje nemovitosti, s nimiž vznik bezdůvodného obohacení spojuje, z čehož dovozuje, že soud měl postupovat dle §43 o. s. ř. a vést žalobce k odstranění vad žaloby, které brání dalšímu pokračování v řízení. Dle názoru dovolatelky nelze ze žaloby postavit najisto, které nemovitosti a v jakém rozsahu má užívat bez právního důvodu, a na čí úkor, není z ní zřejmé, zda plnění z bezdůvodného obohacení požaduje žalobce pouze pro sebe, nebo na základě plné moci též jménem druhého spoluvlastníka O H., a nevyplývá z ní ani, kterou konkrétní část domu č. p. má užívat, když žalobce tvrdí, že se jedná o byt 5+1, avšak dům nebyl v době podání žaloby rozdělen na jednotky; soud tak „nemohl přistoupit k vydání usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu; dovolání žalované považuje za nedůvodné a zcela účelové, jelikož obsah žaloby žalované v jejím pochopení nebránil, a mohla se tudíž k ní vyjádřit, když ostatně sama v řízení tvrdila, že vyjádření včas učinila a že jej soudu odeslala. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku I. o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak je patrno z obsahu spisu, tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření tvoří (jako bod II. výroku) součást soudem prvního stupně vydaného platebního rozkazu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 20 C 323/2016-20 (nešlo o elektronický platební rozkaz). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je - pokud jde o předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání - ustálena v následujících závěrech:
1) Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř. Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může být v tomto případě vydáno také ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
2) Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle §114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014).
3) Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy žalobní nárok vyplývá z žalobních tvrzení, jsou pro případ kvalifikované výzvy při rozhodnutí věci platebním rozkazem stanoveny v tomto směru přísnější požadavky než v případě kvalifikované výzvy pro povahu věci nebo okolnosti případu, včetně požadavku, aby uplatněný nárok vyplýval ze žalobních tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci se žalobce žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 18. 11. 2016, domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 180.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky: 15.000,- Kč od 6. 10. 2015 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 11. 2015 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 12. 2015 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 2. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 3. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 4. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 5. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 6. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 7. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 8. 2016 do zaplacení, 15.000,- Kč od 6. 9. 2016 do zaplacení a dále náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobu odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem id. ½ nemovitých věcí, a to pozemku p. č. o výměře 138 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p., pozemku p. č. o výměře 281 m 2 , zahrada, pozemku p. č. o výměře 15 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., a pozemku p. č. o výměře 39 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba sloužící k bydlení bez č. p./č. e., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., na LV č. k. ú. Ř., obec P., že druhým spoluvlastníkem těchto nemovitostí je O. H., který výše uvedené nemovité věci z části užívá, že dům je fakticky rozdělen na dva byty, z nichž jeden užívá O. H. a druhý žalovaná (bývalá manželka žalobce, která nemovité věci s ním do roku 2012 užívala společně), že spoluvlastníci mají stejně tak fakticky rozdělenu zahradu (pozemek p. č.), a že vzhledem k tomu, že žalovaná užívá část uvedených nemovitých věcí, kterou dle dohody mezi spoluvlastníky náleží užívat žalobci, vymáhá náhradu za užívání této části nemovitostí. Dále uvedl, že po právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (dne 17. 9. 2015) žalovanou vyzval (nejprve sám a poté dne 13. 6. 2016 a dne 13. 7. 2016 prostřednictvím své zástupkyně), aby se z rodinného domu odstěhovala a označené pozemky vyklidila (jinak se bude jejich vyklizení domáhat soudně, stejně jako náhrady za jejich užívání ve výši 15.000,- Kč měsíčně), a že dne 17. 10. 2016 byla žalované zaslána předžalobní výzva k úhradě za užívání uvedených nemovitých věcí za dobu od září 2015 do září 2016 v celkové výši 180.000,- Kč s příslušenstvím do 7 dnů od doručení výzvy, že tato výzva jí byla doručena dne 20. 10. 2016, avšak žalovaná se ke dni podání žaloby neodstěhovala a ani ničeho za užívání nemovitostí neuhradila. Z těchto důvodů žalobce požaduje, aby mu žalovaná zaplatila náhradu za užívání jeho části nemovitých věcí bez právního důvodu za období od října 2015 do září 2016 ve výši 15.000,- Kč měsíčně spolu se zákonným úrokem z prodlení.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žaloba obsahuje v dané věci úplné a dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní je zřejmé, na základě jakého skutkového děje a za jaké (přesně specifikované) období se žalobce po žalované domáhá peněžitého ekvivalentu za užívání id. ½ označen ých nemovitých věcí, jichž je vlastníkem a které mu podle dohody s jejich druhým spoluvlastníkem náleží k užívání, a v jaké výši; výše nároku uvedená v odůvodnění žaloby včetně časového období přitom odpovídá částce požadované v žalobním petitu. Žalobce tedy po skutkové stránce nepochybně vymezil, co má být předmětem řízení před soudem, přičemž odůvodnění zcela zjevně koresponduje s žalobním žádáním v petitu. Z obsahu žaloby taktéž vyplývá, že žalobce před podáním žaloby žalovanou vyzval k plnění, že jím uplatněná pohledávka (z titulu bezdůvodného obohacení) se tak stala splatnou (§563 obč. zák.), že se žalovaná s plněním dluhu dostala do prodlení a že z tohoto důvodu požaduje přisouzení přesně specifikovaných zákonných úroků z prodlení z určených částek od 6. 10. 2015.
Z §205b o. s. ř. plyne, že u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem - mimo vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a o. s. ř.). Byl-li ve věci vydán soudem prvního stupně platební rozkaz, pak v rámci tohoto přezkumu, tedy zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce podle §153a odst. 3 o. s. ř. (a to i když to odvolatel v odvolání nenamítal), odvolací soud zkoumá, zda v žalobě bylo uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem a že nejde o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř.
Byly-li v projednávané věci splněny požadavky vyplývající z §172 odst. 1 o. s. ř., mohlo být o žalobou uplatněném nároku žalobce rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že se žalovaná včas ve věci písemně nevyjádřila a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, resp. neprokázala, že ve věci podala písemné vyjádření, nastala fikce uznání uplatněného nároku žalobce ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř.; soudem prvního stupně tudíž mohl být vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé je proto i v tomto závěru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalované, sepsaného advokátkou. Podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 8.300,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.806,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.406,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu