ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1576.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1576/2016-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K. , 2) J. D. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, PSČ 120 00, a 3) M. E. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48950122, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 8/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 13 Cmo 316/2008-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným částku 5.203 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. 55 CmI 8/2007-96, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 173.000 Kč je po právu; ve výrocích II., III. a V. o nákladech řízení a ve výroku IV. o určení výše odměny a náhrady hotových výdajů advokáta JUDr. Tomáše Samka pak rozsudek soudu prvního stupně změnil (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího a předchozího dovolacího řízení (druhý, třetí a pátý výrok) a určil výši odměny a náhrady hotových výdajů advokáta JUDr. Tomáše Samka v odvolacím a dovolacím řízení (čtvrtý výrok).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 316/2008-162 (jímž odvolací soud rovněž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 2314/2010-240.
Odvolací soud – odkazuje na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je smlouva o údržbě areálu ze dne 1. ledna 1996, uzavřená mezi žalobcem (jediným společníkem a jednatelem pozdější úpadkyně) a pozdější úpadkyní (dále jen „smlouva“), ze které žalobce dovozoval existenci přihlášené pohledávky, neplatná pro neurčitý předmět podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
V této souvislosti zdůraznil, že již v předchozím rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů má písemně sjednanou smlouvu za neurčitou co do vymezení jejího předmětu v části, v níž se žalobce zavázal pro pozdější úpadkyni „průběžně provádět údržbu areálu“ a „zabezpečovat ochranu areálu“. S těmito závěry se přitom ztotožnil i Nejvyšší soud v jeho kasačním rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2314/2010.
Podle odvolacího soudu není smlouva určitá ani v další části, v níž se žalobce zavázal pro pozdější úpadkyni k „výcviku služebního psa“. Z takto vymezeného předmětu plnění totiž není zřejmé, co konkrétně závazek žalobce zahrnuje (jaká by měla být náplň výcviku, jeho „harmonogram a konkrétní cíl, k němuž by měla činnost žalobce směřovat).
Současně uzavřel, že uznání závazku ze dne 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006, jimiž měla pozdější úpadkyně uznat své závazky vůči žalobci, nejsou učiněna v zákonem požadované formě podle §132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Nedostatek formy pak podle odvolacího soudu způsobuje neplatnost těchto právních úkonů a nemožnost založit účinky podle §323 obch. zák.
Jelikož žalobce neprokázal, že poskytl pozdější úpadkyni plnění, z něhož dovozoval existenci pohledávky přihlášené do konkursu, odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu „nepřiměřenou extenzivnost výkladu“ ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. a zdůrazňuje, že označené ustanovení „hovoří výhradně o smlouvách a nikoli o jednostranných právních úkonech“. Podle dovolatele je „požadavek zvýšené formy dán především snahou předejít tzv. antedataci smluv (popř. jiných právních úkonů), neboť za situace, kdy dotčená smlouva je na obou stranách fakticky podepsána totožnou osobou, nelze s určitostí říci, zda uvedená smlouva byla uzavřena skutečně v den, který je ve smlouvě uvedený“. V daném případě však není mezi stranami sporné, kdy došlo k podepsání předmětných uznání závazků a požadavek zvýšené formy se tak „jeví jako nadbytečný, neboť účelu bylo dosaženo jiným způsobem (nesporností dne podpisu)“.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, je podle dovolatele namístě přímá aplikace článku 5 směrnice č. 89/667/EHS (jde o dvanáctou směrnici Rady ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem – dále jen „směrnice“), podle něhož smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu nebo pořízeny písemně (odstavec 1) a členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých podmínek (odstavec 2), respektive přichází v úvahu užití směrnice jako interpretačního vodítka při posouzení, zda ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. má být aplikováno i na jednostranné právní úkony.
Dovolatel konečně polemizuje též se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost, přičemž dovozuje, že „hlubším zkoumáním“ obsahu smlouvy bylo možné dospět k závěru opačnému.
Žalovaní ve vyjádřeních navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně (bude-li mít Nejvyšší soud dovolání za přípustné) zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“)]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Se zřetelem k výše uvedenému tak dovolání žalobce může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007). Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že dovolání může být přípustné za splnění podmínek uvedených v 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2013), na výše řečeném nic nemění a možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3511/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí nečiní právně významným dovolatelem zpochybněná právní otázka, zda ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), neboť jde o otázku Nejvyšším soudem již vyřešenou. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010, rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010, usnesení ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 3764/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1856/2013, jehož závěry obstály i v ústavní rovině, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. září 2014, sp. zn. III. ÚS 863/14. V posledně označeném usnesení (vydaném v řízení vedeném mezi stejnými účastníky na základě dovolání, v němž dovolatel uplatňoval stejnou argumentaci jako v této věci) Nejvyšší soud výslovně uvedl, že vzhledem k účelu sledovanému ustanovením §132 odst. 3 obch. zák., jímž je zejména ochrana zájmů třetích osob, není žádného důvodu činit rozdíl mezi dvoustranným a jednostranným právním úkonem zasahujícím do práv třetích osob.
Napadené rozhodnutí je přitom s výše uvedeným závěrem v souladu.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele ohledně možnosti přímé aplikace směrnice, respektive „užití směrnice jako interpretačního vodítka“. K tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky neurčitosti předmětu smlouvy co do povinnosti k „výcviku služebního psa“. Právní posouzení věci v tomto směru jednak odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 (uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jednak řešení předestřené otázky nemá – v situaci, kdy odvolací soud současně uzavřel, že žalobce neprokázal poskytnutí jakéhokoliv plnění podle smlouvy pozdější úpadkyni [uvedený závěr dovolatelem nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jakým mohla být založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn] – pro rozhodnutí dané věci žádný význam.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu a druhému žalovaným sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. července 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u každého z nich 2.000 Kč, tj. celkem 4.000 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 903 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovaným k rukám společným a nerozdílným, částku 5.203 Kč.
Náklady dovolacího řízení vzniklé třetímu žalovanému sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. července 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí 2.500 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč tak činí 3.388 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu