ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3007.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3007/2016-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Investment BONUS, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28179803, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) J. M. , zastoupenému Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00 a 2) M. F. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 422/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 305/2015-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. října 2011, č. j. 7 Cm 422/2011-19, uložil žalovaným (a společnosti CMS OPAVA spol. s r. o.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz ve výši 3.506.533,77 Kč s 6% úrokem od 11. srpna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11.688,45 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 249.000 Kč.
Rozsudkem ze dne 31. března 2015, č. j. 7 Cm 422/2011-239, soud prvního stupně (mimo jiné) ponechal vůči žalovaným (J. M. a M. F.) směnečný platební rozkaz v platnosti ve výroku o věci samé (výrok I.), zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech řízení částku 305.386,80 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování, zejména na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, vypracovaného dne 4. července 2013 znalcem JUDr. Jiřím Strakou – shodně se soudem prvního stupně (ve vztahu k námitkám prvního žalovaného) uzavřel, že první žalovaný jako směnečný rukojmí směnku, o jejíž zaplacení v dané věci jde, podepsal.
Přitom zdůraznil, že jakkoli důkaz znaleckým posudkem není „výlučným důkazním prostředkem“ a nepochybně lze potřebné poznatky čerpat i z jiného dokazování, v projednávané věci jsou výsledky znaleckého zkoumání zcela přesvědčivé a logické a závěry znalce o pravosti podpisu natolik kategorické, že otázku pravosti podpisu prvního žalovaného na sporné směnce lze mít za prokázanou.
Výhrady, které první žalovaný uplatnil až v průběhu námitkového řízení (v nichž první žalovaný poukazoval na skutečnost, že v den vystavení sporné směnky pobýval v zahraničí a že datum vystavení směnky a datum uzavření smlouvy o úvěru, z níž měla vzejít směnkou zajištěná pohledávka, se liší) považoval odvolací soud jen „za podpůrné skutkové tvrzení dokreslující vznesenou námitku falza podpisu“, nikoli za nové námitky, jimiž by se první žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem. Pro rozhodnutí projednávané věci přitom tyto okolnosti nemohly mít podle přesvědčení odvolacího soudu žádný význam. Datum vystavení směnky totiž nemusí být podle zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), pravdivý, musí být jen logicky možný. Dojde-li k podpisu směnky v jiný den, než byla tato listina připravena, nemá uvedená okolnost na platnost směnky žádný vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) označené důkazy (k prokázání skutečnosti, že v době, kdy měla být sporná směnka podle data jejího vystavení dovolatelem podepsána, pobýval v zahraničí), dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; uvedená námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny; důkazy navržené k tomu, že první žalovaný spornou směnku nemohl podepsat v den jejího údajného vystavení (čemuž měla nasvědčovat i okolnost, že data vystavení směnky a se směnkou související úvěrové smlouvy se liší), měl odvolací soud – se zřetelem k tomu, že údaj na směnce nemusí odpovídat skutečnosti – za nevýznamné pro prokázání tvrzení, že spornou směnku první žalovaný (ne)podepsal (k otázce pravdivosti údaje data vystavení směnky pak srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009).
Posouzení otázky, „jaký závěr ohledně závaznosti směnečného rukojemství prvního žalovaného ke sporné směnce by byl, pokud by soudní znalec dospěl k závěru, že křestní jméno je podpisem žalovaného, ale příjmení nikoliv“, pak nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím řešení soudy nižších stupňů svá rozhodnutí nezaložily (v neprospěch dovolatele bylo v dané věci rozhodnuto nikoli z toho důvodu, že by byla „odděleně“ posuzována závaznost jednotlivých částí podpisu směnečného dlužníka, nýbrž proto, že na základě provedeného dokazování dospěly soudy obou stupňů k závěru, že první žalovaný spornou směnku podepsal).
Bez zřetele k výše uvedenému nelze navíc přehlédnout, že argumentace, kterou dovolatel v této souvislosti uplatňuje, není ve skutečnosti ničím jiným než pouhou polemikou se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedený důkaz znaleckým posudkem. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu