ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4323.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4323/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou , advokátkou, se sídlem v Praze 4, Krhanická 988/7, PSČ 142 00, proti žalované FLAME Real Estate Services a. s., se sídlem v Praze 5, Strojírenská 47, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 28 90 87 75, zastoupené Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 11/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2017, č. j. 5 Cmo 168/2017-159, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 13 Cm 11/2012-85, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. března 2012, č. j. 13 Cm 11/2012-18, v části, v níž uložil původním žalovaným (FLAME Consulting Limited a FLAME Real Estate Services a. s.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 4.280.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2012 do zaplacení a odměnu 14.267,- Kč (výrok I.), v části týkající se nákladů řízení jej zrušil (výrok II.) a původním žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 363.258,- Kč (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku podali původní žalovaní odvolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2016, č. j. 13 Cm 11/2012-131, vyloučil „věc projednávanou ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným FLAME Consulting Limited k samostatnému projednávání a rozhodnutí“.
Usnesením ze dne 12. dubna 2016, č. j. 13 Cm 11/2012-129, Městský soud v Praze vyzval žalovanou (FLAME Real Estate Services a. s.) k zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Podáním ze dne 15. dubna 2016 (č. l. 130) žalovaná požádala o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j. 13 Cm 11/2012-150, nepřiznal žalované osvobození od soudních poplatků za odvolání (výrok I.) a odložil povinnost žalované zaplatit soudní poplatek „na dva měsíce od právní moci tohoto usnesení“ (výrok II.).
Přitom na základě vyhodnocení poměrů žalované uzavřel, že žalovanou „nelze považovat za osobu nemajetnou, a to vzhledem k hodnotě jejího dlouhodobého majetku, vlastněným nemovitým věcem a zejména k neustálým obratům finančních prostředků na jejím bankovním účtu, které dosahují významných peněžních částek.“ Současně – s ohledem na probíhající exekuční řízení žalované − odložil povinnost žalované zaplatit soudní poplatek „na dva měsíce od právní moci tohoto usnesení“ (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. 5 Cmo 168/2017-159, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. dubna 2017 ve výroku o nepřiznání osvobození od soudního poplatku; ve výroku o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání jej změnil tak, že „návrh na odklad povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za odvolání zamítl“.
Odvolací soud – cituje ustanovení §101 odst. 1, §129 odst. 2 a §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalovaná „nesplňuje předpoklady pro přiznání poplatkové úlevy“, když osvobození od soudních poplatků je vyhrazeno „jen případům zcela mimořádným“. Poměry žalované nebyly vyčerpávajícím způsobem vylíčeny ani v odvolacím řízení.
Dále s poukazem na ustanovení §44a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, zdůraznil, že žalovaná může vykonávat běžnou obchodní a provozní činnost a procesní aktivitou relativizovat účinky generálního inhibitoria.
Konečně odvolací soud – odkazuje na „ustálenou judikaturu“ a na ustanovení §156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dovodil, že „zákon o soudních poplatcích neumožňuje povolení posečkání s placením soudního poplatku“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud (podle jejího názoru) vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu otázky, zda:
1) Může žalovaná na základě svého rozhodnutí uhradit soudní poplatek za podané dovolání z majetku, na který dopadají omezující pravidla dle ustanovení §44a exekučního řádu a ustanovení §338h o. s. ř.?
2) Lze považovat ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích za ustanovení umožňující odklad povinnosti uhradit soudní poplatek?
3) Je třeba vykládat pouze velmi restriktivně okolnosti nebezpečí prodlení, v jehož důsledku by žalované mohla vzniknout újma dle §9 zákona o soudních poplatcích?
Dovolatelka polemizuje se závěry, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Již v R 4/2014 přitom Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
O tom, že dovolatel v dovolání (v žádné jeho části) nijak nespecifikoval „ustálenou“ judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se podle jeho názoru měl odchýlit odvolací soud, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu