ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5193.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5193/2017-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, se sídlem v Mostu, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 56/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 12 Cmo 295/2016-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2017, č. j. 12 Cmo 295/2016-203, změnil k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 21. června 2016, č. j. 33 Cm 56/2007-164, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal (ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. března 2016, č. j. 33 Sm 193/2005-9, kterým uložil žalovaným (E. V., E. M. a M. H.), aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 75.000,- Kč s 6% úrokem od 31. října 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 250,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 21.931,- Kč, tak, že směnečný platební rozkaz (ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným) zrušil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce zaplatit náklady státu (druhý výrok).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a spatřuje důvod přípustnosti dovolání v řešení otázek „hmotného práva, především povahy veřejné listiny a charakteru ověřovací doložky podpisu, jakož i jejího charakteru co do povahy veřejné listiny a charakteru vyvratitelné domněnky“, s tím, že jde „o otázky, které mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak, než učinil odvolací soud“.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Již v R 4/2014 přitom Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které‚ ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
V usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném) pak Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak‘, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ‚dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak‘, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Jakkoli se žalovaný, podáním datovaným 23. října 2017, k dovolání žalobce vyjádřil, je zcela zjevné, že argumentace ve vyjádření obsažená se zcela míjí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu