ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5297.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5297/2016-213
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Ivany Rychnovské, LL.M. , se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, jako insolvenční správkyně dlužníka PLOMA, a. s., identifikační číslo osoby 25556045, zastoupené Mgr. Leonou Hartman, LL.M., advokátkou, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, proti žalovanému Ing. Oldřichu Kalovi , bytem XY, jako správci konkursní podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, identifikační číslo osoby 00014079, zastoupenému JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/34 Cm 101/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2016, č. j. 10 Cmo 4/2015-172, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2016, č. j. 10 Cmo 4/2015-172, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 12/34 Cm 101/2012-125, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se společnost PLOMA, a. s. (posléze Mgr. Ivana Rychnovská, LL.M., jako insolvenční správkyně dlužníka PLOMA, a. s.) domáhala vůči žalovanému (Ing. Oldřichu Kalovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik) vyloučení pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec XY, katastrální území XY (dále též jen „sporný pozemek“), ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Podle výpisu z katastru nemovitostí, datovaného 28. července 1992, byl pozdější úpadce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemek parc. č. XY“).
2/ Společnost Jihomoravské dřevařské závody a. s. nabyla pozemek parc. č. XY ke dni svého vzniku, tj. k 1. lednu 1994, na základě rozhodnutí ministra obchodu a průmyslu České republiky ze dne 8. prosince 1993, kdy zakladatel této společnosti Fond národního majetku České republiky určil jako základní jmění společnosti část privatizovaného majetku pozdějšího úpadce Jihomoravských dřevařských závodů Brno, státního podniku, která byla dle privatizačního projektu (schváleného rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 21. října 1993) vyjmuta ze státního podniku a převedena na Fond národního majetku České republiky.
3/ Z aktualizovaného privatizačního projektu ke dni 29. října 1993 vyplývá, že pozemek parc. č. XY byl součástí privatizace Jihomoravských dřevařských závodů Brno, státního podniku.
4/ K pozemku parc. č. XY (posléze rozdělenému na pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY) včas (v roce 1992) uplatnil restituční nárok M. Ř. jako oprávněná osoba.
5/ Dne 20. prosince 2004 uzavřela společnost Jihomoravské dřevařské závody a. s. jako prodávající se společností PLOMA, a. s. jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné prodej sporného pozemku.
6/ Ohledně uplatněného restitučního nároku byla vedena řízení u Pozemkového úřadu města Brna a Městského soudu v Brně, která však ke dni zahrnutí tohoto pozemku do majetku privatizovaného státního podniku Jihomoravské dřevařské závody, jakož i ke dni jeho privatizace (ke dni 1. ledna 1994), nebyla ukončena, když o nároku oprávněné osoby bylo pravomocně rozhodnuto až rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. července 2012, č. j. 32 C 256/95-125, tak, že žaloba byla zamítnuta. Pozemek nebyl M. Ř. vydán z důvodu jeho zastavění.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, s poukazem na §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (zákon o velké privatizaci), ve znění účinném do 31. prosince 2012, dle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle citovaného zákona pouze v případě, že nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty, dovodil, že majetek nebylo možno zařadit do privatizace před rozhodnutím o oprávněnosti včas uplatněného restitučního nároku; jestliže se tak přesto stalo, šlo o neplatný právní úkon. Na společnost Jihomoravské dřevařské závody a. s. nepřešlo platně vlastnické právo k dotčeným pozemkům a při dalším převodu vlastnických práv se jiný subjekt (společnost PLOMA, a. s.) nemohl stát vlastníkem sporného pozemku Podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), pokračoval odvolací soud, nemohlo - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Je-li kupní smlouva, na jejímž základě měl nabýt vlastnictví k nemovitosti pozdější převodce této nemovitosti, neplatná, nestává se tak další nabyvatel nemovitosti (další kupující) vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. K tomu odvolací soud odkázal (mimo jiné) na závěry učiněné Nejvyšším soudem například v usnesení ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009 a v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že sporný pozemek se vylučuje ze soupisu konkursní podstaty úpadce, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož nebylo možné v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. prosince 2013), na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka.
V této souvislosti poukazuje na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 1722/2014 a R 16/2015), v níž dovolací soud posuzoval otázku „nemo plus iuris“ negativně, s tím, že došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu, k čemuž argumentuje závěry rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve shodě s konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007, dále též jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť v řešení dovoláním předestřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila zčásti až po vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem, tedy správností právního posouzení věci.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména R 16/2015), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal (měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ již byla argumentačně překlenuta Ústavním soudem), nezbylo Nejvyššímu soudu než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor. Nejvyšší soud se proto v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od své dřívější judikatury a konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 66/2015).
Jestliže odvolací soud posuzoval otázku, zda původní žalobce (PLOMA, a. s.) mohl nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku na základě své dobré víry v zápis v katastru nemovitostí v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se však Nejvyšší soud následně (shora popsaným způsobem) odchýlil (a to ještě před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí), nelze než uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (tedy včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka také požadovala odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. K tomu je zapotřebí uvést, že §243 o. s. ř. v aplikovaném znění (tedy ve znění účinném do 31. prosince 2007) neumožňoval odložit právní moc rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu