ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1150.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1150/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný F. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 78/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 2 T 78/2016, byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 2 T 48/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 31 To 175/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v části výroku o náhradě škody, jímž byly stanoveny úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 5. 2016 do zaplacení.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces za současného porušení presumpce neviny. Poukázal na to, že odvolací soud zohlednil jeho trestní minulost nejenom při úvahách o trestu, ale také jako jedno z pomocných kritérií při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi, což nemá oporu v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Trestní řízení považuje obviněný za zmanipulované, což dokazuje obžalobou tvrzená antedatovaná směnka, která však vůbec neexistuje a nikdy neexistovala. Podle obviněného ani jedním důkazem či jejich souhrnem nebylo prokázáno ani přímo ani nepřímo, že by se dopustil trestného činu. Neexistuje k tomu žádný důkaz, kromě výpovědi poškozeného. Naopak výpověď obviněného je podpořena listinou Uznání závazku z roku 2011 a potvrzením banky dokládajícím dispoziční právo k účtu jeho syna. Obviněný nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědkyň B. a S., jejich výpovědi obsahují pouze informace, které jim poskytl poškozený S. a nebyly tedy relevantní zprávou o skutečnosti, zda si peníze půjčil či nikoliv. Soudy podle obviněného nepostupovaly podle zásady materiální pravdy §2 odst. 2 trestního řádu a za současného respektování presumpce neviny, když skutková zjištění jsou podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zcela objektivně musely mít soudy pochybnosti o tom, zda se dopustil trestného činu, či nikoliv. Přesto jej shledaly vinným a zásadu in dubio pro reo absolutně ignorovaly. K existenci extrémního nesouladu dále poukázal na jednotlivé důkazy, zejména vnitřně rozporné a mnohokrát měněné výpovědi poškozeného a doklad z Czechpointu svědčící o uznání závazku poškozeným. Obviněný rovněž namítl, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, a to ve vztahu k potvrzením banky a otázce disponibility peněžními prostředky. K přípustnosti dovolání z hlediska ochrany základních práv odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 a sp. zn. I. ÚS 55/04.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018, a případně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 2 T 78/2016, v celém rozsahu zrušil a aby sám rozhodl tak, že se obžalovaný zprošťuje podle §226 písm. a), příp. c) trestního řádu obžaloby, a to v celém rozsahu, či aby přikázal věc podle §265l odst. 2 trestního řádu ve spojení s §265l odst. 3 trestního řádu Městskému soudu v Praze, či Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí a zároveň nařídil, aby ji soud projednal v jiném složení senátu, případně věc přikázal projednat a rozhodnout jinému soudu a jinému státnímu zástupci, neboť obviněný v dané věci podal trestní oznámení na soudce podle §329 odst. 1, 2 trestního zákoníku pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.
Své dovolání pak obviněný doplnil dalším podáním, které však bylo podáno po lhůtě k dovolání podle §265e trestního řádu, a proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že soudy do práva obviněného na spravedlivý proces nezasáhly. Rovněž skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nejsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení, proto lze plně akceptovat příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelem uplatněné námitky týkající se výlučně skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti, jakož i nesprávnosti uskutečněného důkazního řízení nemají povahu právně relevantních námitek, které by byly způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b trestního řádu, zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obviněný F. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je patrné již z toho, že největší důraz kladl obviněný ve své argumentaci na porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Uvedené pravidlo, které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Lze přitom konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Obhajoba obviněného byla vyvrácena svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Obviněného usvědčuje zejména výpověď poškozeného, se kterou korespondují výpovědi dalších svědků, ať už se jedná o dceru poškozeného či bývalou družku obviněného. Jejich výpovědi jsou podporovány celou řadou listinných důkazů vztahujících se jak k dokumentům sepsaných mezi obviněným a poškozeným, tak k dokladům bankovním. Tento soubor důkazů je doplněn zjištěními týkajícími se majetkových poměrů obviněného v roce 2011. Veškeré dovolací námitky navíc obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, především v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s nimi zevrubně vypořádal. V podrobnostech lze proto na rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako na rozhodnutí soudu nalézacího, plně odkázat. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že oba rozhodující soudy logicky a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů je verze skutkového stavu věci, uplatňovaná obviněným, naprosto nevěrohodná, nemohla obstát vedle ostatních provedených důkazů. Byly objasněny jeho reálné majetkové poměry, on pojal podvodný záměr obohatit se na úkor poškozeného s využitím informací, kterých se mu shodou okolností dostalo ve výkonu trestu odnětí svobody. Jeho nevěrohodnost dobře ilustruje slib poškozenému, že obdrží od jakési španělské notářské kanceláře 100.000 Eur, což v situaci obviněného byl evidentní výmysl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že uplatněná dovolací námitka obviněného podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu nebyla shledána opodstatněnou a ostatní dovolací námitky stály mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu