ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1269.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1269/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2018 o dovolání, které podala obviněná T. L. H. D., nar. XY, občanka XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 67 To 187/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněná T. L. H. D. (dále zpravidla jen „obviněná“, či „dovolatelka”) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 46 T 15/2018, uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněná zavázána zaplatit na náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 7.689 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. M. V. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila obviněná tím, že dne 3. 3. 2017, v době kolem 10:00 hod., v Praze 4, v ul. XY poblíž čp. XY, v areálu tržnice XY, v prodejně drogerie K. H., s. r. o., po vzájemné slovní potyčce s poškozenou T. M. V., nar. XY, poté, co sama byla poškozenou odstrčena, vstala a rychlým pohybem pravé ruky, ve které svírala odlamovací nůž s kovovou vodící lištou, poškozenou napadla a zasáhla jednou ranou vedenou horizontálně zprava doleva poškozenou do oblasti obličejové části hlavy a tímto svým úmyslným jednáním způsobila poškozené bodnořeznou ránu levé tváře s více úlomkovou zlomeninou přední stěny levé očnice s vpáčením mezi úlomků pod levým okem s pohmožděním měkkých tkání v okolí, v důsledku čehož byla poškozená nucena vyhledat lékařské ošetření, přičemž svým jednáním mohla zasáhnout důležitý orgán lidského těla – oko, případně mohlo dojít k proniknutí čepele do očnice s rozsáhlejším krvácením, kdy k tomuto nedošlo pouze náhodou a nezávisle na vůli obžalované, neboť poškozená instinktivně uhnula hlavou.
3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 67 To 187/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podala obviněná proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 67 To 187/2018, dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že zmíněná vada zatěžující rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla odstraněna postupem odvolacího soudu.
5. Podle obviněné došlo k porušení práva na spravedlivý proces a v této souvislosti poukázala na skutečnost, že sama poškozená byla rovněž stíhána za jednání, které částečně popsanému skutku předcházelo, a i jednání poškozené bylo posuzováno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (nikoli jako přečin výtržnictví) a poškozená byla i pravomocně odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 2 T 113/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 178/2018. Poškozená byla odsouzena za to, že přistoupila k obviněné a strčila ji pravou rukou do oblasti pravého ramene, přičemž v následné fyzické potyčce, ve které sama utrpěla bodné poranění v oblasti levé tváře, obviněnou natlačila do kovového regálu se zbožím a přitom jí způsobila tržnou ránu pod levým okem s pohmožděním měkkých tkání v okolí. Jednání obviněné tak bylo reakcí na napadení ze strany poškozené. Pokud odvolací soud v návaznosti na pořízený videozáznam incidentu dovodil, že poškozená na obviněnou před útokem promluvila, pak obviněná namítá, že k vytvoření takového závěru odlišného od hodnocení nahrávky soudem prvního stupně nebyl odvolací soud oprávněn, neboť tento důkaz sám neprovedl. Obviněná byla napadena zezadu, překvapivě, její vlastní reakce byla rychlá a intuitivní a nemusela si při tom vůbec uvědomovat, že drží v ruce nůž. Odvolací soud podle obviněné nehodnotil dostatečně její subjektivní vnímání vzniklé situace, která měla být posouzena jako nutná obrana ze strany obviněné. Připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 1 Tzn 25/1997, a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15-1, která připouštějí použití důraznějších prostředků v rámci nutné obrany a kladou důraz na subjektivní vnímání útoku ze strany obránce.
6. I kdyby bylo jednání obviněné posouzeno jako zcela zjevně nepřiměřené útoku poškozené, není důvod hodnotit jednání obviněné ve vztahu k hrozícímu těžšímu následku jako úmyslné, ale nejvýše jako nedbalostní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 703/2017). Intenzivní exces z nutné obrany je přitom rovněž polehčující okolností ve smyslu §41 písm. g) tr. ř., k níž soudy dostatečně nepřihlédly při stanovení výměry trestu. S ohledem na iniciaci konfliktu ze strany poškozené přicházelo v úvahu posoudit jednání obviněné jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť její stav bylo možné hodnotit jako úlek. Touto možnou právní kvalifikací se však soudy vůbec nezabývaly.
7. Jednání obviněné v podobě bezprostřední reakce na trestněprávní jednání poškozené nemůže naplnit ani znaky trestného činu výtržnictví, neboť úmyslem obviněné nebylo vzbudit veřejné pohoršení, ale jen odvrátit útok.
8. Už odvolací soud konstatoval v řízení před soudem prvního stupně procesní pochybení, kdy tento soud nereagoval postupem podle §190 odst. 2 tr. ř. na rozšíření obžaloby o právní kvalifikaci přečinu výtržnictví, pracoval s výpověďmi obviněné i poškozené z přípravného řízení, aniž by tyto důkazy zákonným způsobem provedl, obviněné neumožnil náležité vyjádření k jednotlivým důkazům a nevypořádal se s námitkami ohledně zadání znaleckého posudku. Odvolací soud povahu těchto pochybení bagatelizoval, podle obviněné však kumulace těchto vad tvoří významný zásah do práva na spravedlivý proces, když se promítly i do deformace vyvozených skutkových zjištění.
9. S ohledem na shora uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 67 To 187/2018, včetně předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 46 T 15/2018, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že část námitek uvedených v dovolání nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, zbylá část je zjevně neopodstatněná. V rozhodnutích soudů neshledal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Zdůraznil, že poškozená pouze strčila do dřepící obviněné, která dosedla na zem, pokud poté obviněná prudce vstala a zaútočila nožem na obličej poškozené, šlo o reakci zcela nepřiměřenou. V prodejně, kde byli přítomni další zaměstnanci, neměla obviněná důvod obávat se o vlastní bezpečnost. Na obličej poškozené pak zaútočila zcela cíleně z původní polohy na zemi. Rozhodně obviněné nešlo jen o odstrčení poškozené. Předchozí jednání poškozené pak nebylo takové intenzity, aby mohlo u obviněné vyvolat strach, úlek, nebo jiný stav mysli odůvodňující posouzení skutku jako mírnějšího trestného činu podle §146a tr. zákoníku. Naplněny byly i znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněná vyostřila předchozí banální konflikt takovým způsobem, že byl nutný fyzický zásah dalších zaměstnanců a odvoz obou aktérek konfliktu k lékařskému ošetření. Námitky procesního charakteru pak nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod a dostatečně se s nimi vypořádal již odvolací soud.
11. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 67 To 187/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněné o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či nikoli, je dovolací soud v zásadě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního, event. druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění by sice bylo možné připustit v určitém rozsahu také v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. Žádná z popsaných situací však v dané věci nenastala.
20. Z vyvozených skutkových zjištění vyplývá, že poškozená po dřívější slovní rozepři přišla k pracovnímu místu dovolatelky, která k ní v tu dobu dřepěla zády, a tuto strčila tak, že obviněná dosedla na zem. Na tuto situaci zareagovala obviněná tak, že se prudce zvedla a zaútočila odlamovacím nožem na obličej poškozené. Takové jednání však rozhodně nelze pro zjevnou nepřiměřenost považovat za jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Na tomto místě lze připomenout, že obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku v situaci, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem je rovněž třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná. Krom toho jde o zjevně nepřiměřenou obranu v situaci, je-li zcela neúměrná intenzitě i významu útoku. Proto např. nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, nebo usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406).
22. Pokud jde o nyní posuzovanou trestní věc, pak, ačkoli by bylo možné obecně přisvědčit dovolatelce v tom směru, že je namístě zvažovat subjektivní hledisko, tedy jak situaci vnímala ona sama, je evidentní, že její reakce byla zcela zjevně nepřiměřená prvotnímu útoku poškozené. Celý incident se totiž odehrál v obchodě, kde byli přítomni i další zaměstnanci, kteří obě ženy již při předchozí slovní potyčce oddělovali a uklidňovali. Jednalo se tedy o relativně bezpečné místo, kde se obviněná nemusela žádným způsobem obávat o svůj život nebo o svou bezpečnost. Ani prvotní atak ze strany poškozené, pouhé strčení do obviněné v podřepu, nehrozil žádným významnějším následkem na zdraví obviněné. Proto, jestliže v návaznosti na postrčení ze strany poškozené, v důsledku kterého sice ztratila rovnováhu, kdy však nešlo o fyzický kontakt ohrožující zdraví obviněné, reagovala dovolatelka tak, že zaútočila intenzivně odlamovacím nožem proti obličeji poškozené, rozhodně nelze její jednání považovat za nutnou obranu. Současně nelze důvodně uplatňovat ani pochybnosti o subjektivní stránce ve vztahu k trestnému činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž zřejmé, že na obličej poškozené zaútočila obviněná cíleně, neboť se musela zvednout ze země, aby mohla vést útok směrem k obličeji poškozené, tedy do míst, kde v případě zásahu nožem velmi reálně hrozí těžká újma na zdraví. Záměrem dovolatelky proto rozhodně nebylo pouze poškozenou odstrčit, jak se pokoušela argumentovat v dovolání.
23. Zcela nepřípadně poukázala obviněná na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 703/2017, když v této věci Nejvyšší soud potvrdil jako věcně správný závěr, že u dovolatele, který byl pravomocně odsouzen pro pokus zločinu vraždy na dvou osobách, se nejednalo o nutnou obranu a ani subjektivně se nemohl tento dovolatel domnívat, že jedná v nutné obraně.
24. Do úvahy pak nepřichází ani právní kvalifikace podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Jak uvedl Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1178/2014, silné rozrušení mysli pachatele je objektivními či subjektivními okolnostmi vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či jiné psychické predispozice pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli přitom musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o vlastní život nebo o život blízkých osob, popř. o obavu z jiné vážné újmy na zdraví). Přitom se nejedná o jakékoliv silnější emoce, ale musí jít o výrazné emotivní prožitky, silně vystupňované, které sice přímo neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má tedy vyvolaný afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami.
25. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Zásadně však běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem, atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku považovat (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492 až 1493).
26. Vzhledem k popsaným okolnostem se rozhodně o silné rozrušení mysli na straně obviněné ve významu předpokládaném shora uvedenou skutkovou podstatou nejednalo, a to ani při akceptaci tvrzení obviněné, že po prvotním strčení se lekla a upadla z podřepu na zem. Útok nožem proti obličeji neozbrojené poškozené totiž rozhodně není adekvátní ani omluvitelnou reakcí. Jak bylo zmíněno výše, vzhledem k celkovému kontextu konfliktu není možno považovat primární fyzický kontakt poškozené s obviněnou za podnět mimořádné intenzity a závažnosti, který by u obviněné odůvodňoval vyvolání omluvitelného hnutí mysli.
27. Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku lze shledat za naplněné všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. I když obviněná reagovala na chování poškozené, byla si vědoma toho, že se nachází na místě veřejnosti přístupném, přičemž navíc je již vzhledem k jejich předchozímu slovnímu konfliktu museli ostatní zaměstnanci usměrňovat. Přesto záměrně vyostřila dosud nijak razantní konflikt s poškozenou takovým způsobem, že byl nutný opětovný fyzický zákrok z řad ostatních zaměstnanců a posléze převoz obou aktérek potyčky k lékařskému ošetření. S ohledem na skutečnost, že předmětem přezkumu v této věci je pouze právní posouzení jednání dovolatelky, pak na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozená v samostatně probíhajícím trestním řízení přečinem výtržnictví uznána vinnou nebyla.
28. K námitkám procesního charakteru, přestože nejsou způsobilé naplnit žádný ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání, je možné uvést, že se s nimi dostatečným způsobem vypořádal již odvolací soud. Lze proto odkázat na body 15. – 27. odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud k určitým procesním pochybením u soudu prvního stupně došlo, pak byla napravena v odvolacím řízení. Celkově tedy nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces u obviněné. Upozornění obviněné na možnost odchylného právního posouzení od obžaloby by bylo nezbytné jen v případě, kdy by měla být uznána vinnou trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého skutek posuzovala obžaloba, postup podle §225 odst. 2 tr. ř. však není třeba zachovat, má-li být skutek posouzen nejen jako trestný čin uvedený v obžalobě, nýbrž zároveň jako další trestný čin (v jednočinném souběhu), který je trestný stejně přísně nebo mírněji (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III.,7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2801).
29. S odkazem na žádný z dovolacích důvodů nelze právně relevantně uplatnit ani námitky obviněné založené na tvrzení, že soudy měly skutečnost, že svým jednáním odvracela útok poškozené, vyhodnotit jako polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. g) tr. zákoníku. V těchto souvislostech lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení (podle představ dovolatele) nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř.
30. Obviněná krom toho uplatnila ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dovodila tedy, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z jiných důvodů dovolání obsažených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odvolací soud proto pochybil, pokud jejím námitkám nepřisvědčil. Tak tomu však není, neboť rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá. Proto ani usnesení soudu druhého stupně nelze pokládat za vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
31. Vzhledem ke všem výše rozvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud k jednotlivým výhradám obviněné učinil, když obviněnou vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích, v nichž se soudy se všemi podstatnými okolnostmi dostatečně vypořádaly, neshledal, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík