ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.703.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem ad. 1. výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hod. do 00,40 hod. dne 21. 12. 2014 ve V. M. ve Ch. ulici, kdy měl v krvi 1,81-1,95 g/kg alkoholu, R. S. ml., L. S. a R. S. obžalovaného, v domnění, že on nebo jeho společníci V. K. nebo J. J. do prostoru za vstupními dveřmi budovy, ve které se v 1. patře nacházel klub S., vstříkli obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozili osoby nacházející se v klubu, obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, přičemž ten ve strachu z jejich přesily a s přesvědčením, že ho chtějí surově zbít, jim hrozil viditelně drženým revolverem a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými R., L. a R. S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 200 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný mylně předpokládající, že existují okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, neboť se domníval, že ho bratři S. chtějí usmrtit, nebo mu ublížit na zdraví a že jedná v nutné obraně, vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith Wesson, vzor 337 Air Lite Ti, ráže 38 Special, proti poškozeným tak, že R. S. zasáhl na pravé boční ploše hrudníku ve výši devátého mezižebří, kdy projektil pronikl do pohrudniční dutiny, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení poškozený R. S. krátce poté na místě zemřel,“
a pod bodem ad. 2. výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hod. do 00,40 hod. dne 21. 12. 2014 ve V. M. ve Ch. ulici, kdy měl v krvi 1,81-1,95 g/kg alkoholu, R. S. ml., L. S. a R. S. obžalovaného, v domnění, že on nebo jeho společníci V. K. nebo J. J. do prostoru za vstupními dveřmi budovy, ve které se v I. patře nacházel klub S., vstříkli obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozili osoby nacházející se v klubu, obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, přičemž ten ve strachu z jejich přesily a s přesvědčením, že ho chtějí surově zbít, jim hrozil viditelně drženým revolverem a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými R., L. a R. S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 200 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný mylně předpokládající, že existují okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, neboť se domníval, že ho bratři S. chtějí usmrtit, nebo mu ublížit na zdraví a že jedná v nutné obraně, vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith Wesson, vzor 337 Air Lite Ti, ráže 38 Special, proti poškozeným tak, že poškozeného L. S. zasáhl do oblasti levého podbřišku těsně pod levým tříslem, kdy střelný kanál vedl z pohledu poškozeného z místa vstřelu zhruba vodorovně zprava doleva a dozadu do oblasti hlavice stehenní kosti vlevo s masivním krvácením do prostoru za nástěnnou pobřišnicí, projektil nepronikl do břišní dutiny, v průběhu střelného kanálu došlo k devastaci velké stehenní žíly vlevo, přičemž v případě poranění velké stehenní žíly se jednalo o poškození důležitého orgánu a utrpěná zranění podstatným způsobem omezovala obvyklý způsob života poškozeného po dobu několika měsíců a pravděpodobně zanechá trvalé následky“.
Za to a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, byl odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
- L. S., bytem J. ..., P.,
- R. S., bytem N. ..., P.,
- R. S. ml., bytem T. ..., okres P.,
- B. S., bytem N. ..., P.,
- V. S., bytem N. ..., P.,
- E. S., bytem T. ..., okres P.,
- Z. P., bytem O. ..., okres S.,
všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., Advokátní kancelář Jelínek a partneři, s. r. o., Dražkovice 181, Pardubice,
- Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Hradec Králové, Hořická 1710/19a, Hradec Králové,
- Česká pojišťovna, a. s., Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Radomírem Bašnárem, Tým pohledávky Brno, Purkyňova 2845/101, Brno,
odkázání se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občasnkosprávních.
Podle §206 odst. 3 tr. ř. nebyli poškozená L. P., bytem Ch., T. n. ..., a nezl. Y. X. *), bytem Ch., T. n. ..., oba zastoupeni JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., Advokátní kancelář Jelínek a partneři, s. r. o., Dražkovice 181, Pardubice, jako poškozeni připuštěni k trestnímu řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, podal obviněný, státní zástupce a poškození zastoupeni zmocněncem odvolání.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených L. S., R. S., R. S. ml., B. S., V. S., E. S., Z. P., napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a ) tr. ř., znovu rozhodl tak, že obviněný P. K. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hodin do 00,40 hodin dne 21. 12. 2014 ve V. M. (Pardubický kraj) ve Ch. ulici, poté, co mezi obžalovaným, ovlivněným předchozím požíváním alkoholických nápojů, na straně jedné, a poškozenými R., L. a R. S. na straně druhé došlo před budovou klubu "S." k rozepři kvůli tomu, že neustanovená osoba, kterou byl obžalovaný nebo jeho bratr V. K., vstřikla do prostoru schodiště za vstupními dveřmi do budovy obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozila osoby nacházející se v klubu, bratři S. obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, obžalovaný jim hrozil viditelně drženou palnou zbraní a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými bratry S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 100 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný v úmyslu je i usmrtit vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith and Wesson, vzor 337 Air Lite ráže. 38 Special proti jejich tělům tak, že poškozeného L. S. zasáhl do oblasti levého podbřišku těsně pod levým tříslem, kdy střelný kanál vedl z pohledu poškozeného z místa vstřelu zhruba vodorovně zprava doleva a dozadu do oblasti hlavice stehenní kosti vlevo s masivním krvácením do prostoru za nástěnnou pobřišnici, projektil nepronikl do břišní dutiny, v průběhu střelného kanálu došlo k devastaci velké stehenní žíly vlevo a toto poranění bezprostředně ohrožovalo poškozeného L. S. na životě a jeho smrt byla odvrácena pouze urgentním chirurgickým zákrokem, a R. S. zasáhl na pravé boční ploše hrudníku ve výši devátého mezižebří, kdy projektil pronikl do pohrudniční dutiny, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení poškozený R. S. krátce poté na místě zemřel“.
Za tento zločin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 3 T 163/2015, byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to revolveru Smith and Wesson, vzor 337 Air Lite ráže 38 Special, výr. č. ...
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit poškozeným:
1. Všeobecné zdravotní pojišťovně, ČR – Regionální pobočka Hradec Králové, Hořická 171 0/19a, Hradec Králové, škodu ve výši 234.007 Kč,
2. České pojišťovně, a. s., Tým pohledávky Brno, Purkyňova 2845/111, Brno, škodu ve výši 2.106 Kč,
3. R. S., bytem N. ..., P., škodu ve výši 14.677,50 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným:
l. L. S., bytem J. ..., P., ve výši 665.660 Kč,
2. R. S., bytem N. ..., P., ve výši 300.000 Kč,
3. R. S., ml., bytem T. ..., okres P., ve výši 300.000 Kč,
4. B. S., bytem N. ..., P., ve výši 250.000 Kč,
5. V. S., bytem N. ..., P., ve výši 250.000 Kč,
6. E. S., bytem T. ..., okres P., ve výši 100.000 Kč,
7. Z. P., bytem O. ..., okres S., ve výši 100.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. S., R. S., ml., B. S., V. S., E. S., a Z. P., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. K. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2059-2068), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve rozsáhle shrnuje genezi celé trestní věci, jednotlivá rozhodnutí ve věci učiněná, kdy s nimi polemizuje v rovině právní či skutkové. K dovoláním napadenému rozsudku uvedl, že odvolací soud provedl nepodstatné důkazy s cílem vytvořit si zástěrku k zásadnímu přehodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně. Současně namítá, že odvolací soudu převzal tvrzení, že užitím slzotvorného aerosolu byly ohroženy osoby nacházející se v klubu, kdy tyto účinky zveličovali toliko svědci spřízněni s bratry S. a řada svědků, zejména v zadní části klubu žádné účinky nezaznamenala a v této souvislosti podotýká, že v případě skutečného ohrožení by se ostraha starala spíše o evakuaci návštěvníků klubu, než o pronásledování domnělých viníků, což ostatně konstatoval již nalézací soud. Dále obviněný rozporuje vzdálenost místa potyčky od klubu, jež považuje za podstatný detail, jelikož zkrácení vzdálenosti vrchním soudem nutně zkracuje dobu možné komunikace mezi ním a poškozenými. V další části svého dovolání obviněný rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu zejména stran jeho napadení poškozeným R. S., což odvolací soud bagatelizoval s konstatováním, že na delší potyčku nebyl čas a vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul psychologické hodnocení situace a závěry znaleckých posudků z oboru psychologie na jeho osobu. Současně uvedl, že poškození jej nechtěli zadržet, ale fyzicky ho napadnout a byli odhodláni riskovat i vlastní život a v tomto směru odkazuje na svědecké výpovědi řady svědků stejně jako svědka Ch. či na svědeckou výpověď odvolacím soudem preferovaného svědka G. Obviněný vystřelil až v okamžiku, kdy ležel na zemi, byl škrcen R. S. a ztrácel vědomí. Odvolacímu soudu dále vytkl, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, neurčitost popisu fyzického kontaktu mezi ním a poškozenými, stejně jako překvapivost jeho rozhodnutí, což vyvolává pochyby o spravedlivosti celého procesu. Závěrem uvedl, že při náležitém hodnocení skutkového stavu věci, byl závěr prvního, zprošťujícího rozhodnutí v dané věci stran splnění podmínek nutné obrany zcela správný.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016 a dále postupoval podle §265 l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu, a pokud k takovému názoru nedospěje, aby výkon trestu přerušil podle §265o tr. ř. předseda senátu dovolacího soudu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 570/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného uvedl s odkazem na zákonné a teoretické vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že v projednávané věci nelze dovodit extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež by opodstatňoval zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, čehož se obviněný dožaduje. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s procesními ustanoveními a své závěry náležitě odůvodnil. Konkrétní argumenty obviněného jsou potom ve své podstatě toliko polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, resp. jejich modifikováním, v tom smyslu, jak přesně probíhal celý konflikt, jakou vzdálenost obě skupiny před klubem ušly a jaký byl průběh napadení. Z učiněných skutkových zjištění je především zřejmé, že užil-li obviněný proti poškozeným zbraň, nejednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, jak se domáhá v dovolání, neboť byť by mohl být konstatován jistý útok ze strany poškozených, ten svým cílem, časovým rozsahem a provedením zásadně nebyl takový, aby se vůči němu mohl obviněný oprávněně bránit střelbou z revolveru. Nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, podle kterého jej poškození nechtěli zadržet, ale fyzicky ho napadnout, a proto také byli ochotni riskovat svůj život, což by pro pouhé zadržení obviněného nečinili – domnívám se, že ani pro napadení by poškození svůj život neriskovali (ať zadržení či napadení jsou hodnoty ve srovnání s lidským životem poměrně menší) a spíše předpokládali, že obviněný zbraň proti nim takovým způsobem, jak se stalo, nepoužije. Jako obiter dictum se státní zástupce vyjádřil k tvrzením obviněného stran oprávnění poškozených k jeho zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř. K tomu uvedl, že jednání poškozených bylo iniciováno jednáním obviněného a jeho přátel, kteří se prvně domáhali bezplatného vstupu do klubu, což bez jakékoli agresivity poškození odmítli. Na to bratr obviněného za jeho vědomí zbytečně reagoval užitím slzotvorného aerosolu, což teprve vyvolalo reakci poškozených, spočívající jednak v oznámení deliktu městské policii a jednak ve výzvě k obviněnému, aby vyčkal na místě. Obviněný, navíc jako strážník městské policie, tedy mohl jednoduše zabránit eskalaci konfliktu, namísto toho ovšem navzdory požitému alkoholu vytáhl zbraň, kterou následně i zbrkle užil. K plné realizaci zadržení ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř. nedošlo, neboť poškození obviněného spíše vyzývali k vyčkání příjezdu strážníků, což obviněný měl vnímat jako naprosto oprávněný požadavek. Následně došlo ke krátkému fyzickému konfliktu, jenž případně realizací zadržení být mohl, ovšem s tím, že bez ohledu na možnost či nemožnost podřazení jednání poškozených pod citované ustanovení trestního řádu nebyl obviněný zásadně oprávněn je střelbou ze zbraně usmrtit.
Podané dovolání státní zástupce shledal za podané z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř., a jako takové jej navrhl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckou výpověď svědka G., Ch. či nikterak blíže konkretizovaných svědků spřízněných s bratry S., dále znalecké posudky z oboru psychologie na jeho osobu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, resp. že by užitím slzotvorného aerosolu byly ohroženy osoby nacházející se v klubu a s tím související námitky stran reakce poškozených na tuto situaci, a dále námitky ve vztahu ke vzdálenosti místa potyčky od klubu a taktéž námitky stran průběhu jeho napadení poškozeným R. S.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že poškození jej nechtěli zadržet, ale fyzicky jej napadnout, kdy byli odhodlání riskovat i vlastní život a vystřelil až v okamžiku, kdy ležel na zemi a byl škrcen R. S. a ztrácel vědomí).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze a provedenými důkazy neshledal. Odvolací soud z části vycházel z již provedeného dokazování a v části potom ze závěrů vyplývajících z důkazů, které řádným procesním postupem s odkazem na §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. provedl. Tyto důkazy potom nebyly nepodstatné ani nerelevantní, ale umožňovaly dovozené změny. Přitom je ovšem nutné zmínit, že Vrchní soud v Praze průběh skutkového děje nemodifikoval nijak převratně, ale spíše jej upřesnil akcentací významných momentů. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy odvolacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Popsané závěry odvolacího soudu jsou v konečném důsledku logické a navazují na provedené důkazy. Tedy obviněným namítaný extrémní rozpor provedených důkazů a následně učiněných skutkových závěrů není možné dovodit, stejně jako pochybení v popisu skutku či překvapivost rozhodnutí, v jehož rámci došlo, jak bylo řečeno, toliko k upřesnění skutkových zjištění a k aplikaci přiléhavé právní kvalifikace.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, že v dané věci byly splněny podmínky nutné obrany, uvádí toliko, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.
Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406).
Námitkami obviněného stran nutné obrany se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nalézací soud v prvním rozhodnutí v dané věci shledal naplnění podmínek nutné obrany, avšak po zrušení rozhodnutí soudem odvolacím a po provedení nového hlavního líčení dospěl k jinému závěru a jednání obviněného kvalifikoval tak, jak je uvedeno výše. Odvolací soud uzavřel, že podmínky nutné obrany v dané věci nebyly splněny od samého počátku, tj. že obviněný byl tím, který celou záležitost vyprovokoval či kryl svého bratra a svým postupem dal zřetelně najevo, že nehodlá celý incident v klubu objasnit. Byl opakovaně vyzýván poškozenými bratry S., aby vyčkal příjezdu policie. Situace, jež bezprostředně předcházela střelbě, nebyla taková, že obviněný před třemi statnými muži ustupoval sám, ale ustupoval za přítomnosti svého bratra, kdy oba fyzicky zdatní jedinci, ozbrojení obranými spreji, obviněný revolverem, byli sledováni a vyzváni k zastavení třemi neozbrojenými muži. Po fyzickém kontaktu, jenž podle skutkových zjištění trval pouze pár vteřin, kdy nedošlo k většímu útoku ze strany poškozených, zejména spočívající v mlácení či škrcení, jenž by mohl být důvodem pro strach obviněného o život, obviněný nejméně třikrát vystřelil proti poškozeným L. a R. S. Nad to nelze pominout tu skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu a jako policista si musel být plně vědom, že užití střelné zbraně představuje vždy fatální riziko, přesto ji opakovaně použil vůči dvěma osobám.
Lze tedy uzavřít, že nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Užití střelby proti neozbrojenému člověku, byť za určité konfliktní situace, jež však gradovala značnou mírou vlastním přičiněním obviněného, což ostatně správně konstatoval i soud odvolací, nelze považovat vystřelení nejméně tří ran ze zbraně proti neozbrojeným poškozeným za obranu adekvátní útoku.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.