Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2018, sp. zn. 3 Tdo 1472/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1472.2017.1

sp. zn. 3 Tdo 1472/2017-159 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012 , byl na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném ve výroku rozsudku obviněný L. M. společně s dalšími spoluobviněnými shledán vinným pod body I. 1–13) a III. pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaném ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015, byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 (sedm) let. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí v trvání 7 (sedmi) let. Současně byl zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných: - J. M., - T. P. (spolupracujícího obviněného ve smyslu §178a tr. ř.), - T. H., - L. S., - M. B., - O. P., - R. K., - P. H., - Pe. H., - M. K., - O. M., - P. K., - Mi. K., - Ma. K., - P. R., - V. B., - M. V., - L. T., - J. Š., - La. T., - P. S. Obvinění J. M., T. P., L. S. a Pe. H. byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni části obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 7/2010, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (obviněný J. M. a obviněný T. P.), a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (obviněný L. S. a obviněný Pe. H.), neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchali obvinění. Dále byli zproštěni části obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 7/2010, podle §226 písm. c) tr. ř. obvinění Mi. K., T. P. a M. C. Podle §228 odst. l tr. ř. pak byla obviněnému M. B. uložena povinnost nahradit Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, škodu ve výši 3.602.224,73 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, odkázána se zbytkem svého návrhu na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. l tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkázána s celým svým návrhem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §230 odst. 2 tr. ř. bylo vyhrazeno rozhodnutí o zajištěných věcech k veřejnému zasedání. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, podali obvinění L. M. a M. V. odvolání směřující do výroku o vině a trestu a obviněný L. M. i do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného L. M. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a obviněné M. V. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř., vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto podle §230 odst. 2 tr. ř., byl napadený rozsudek ohledně těchto obviněných v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný L. M. na podkladě skutkového stavu blíže popsaném ve výroku rozsudku pro skutky pod body I. 1–13) a II. uznává vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněná M. V. byla pro skutky pod body I. 7) a II. uznává vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem pod bodem II. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 2 tr. zák. Za tento zločin a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, byl obviněný L. M. odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí v trvání 7 (sedmi) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné M. V. byl uložen podle §250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody vůči obviněnému L. M. na řízení ve věcech občanskoprávních. V dané věci je ještě nezbytné uvést, že proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 1 T 11/2012, podali odvolání státní zástupce a obvinění J. M., T. H., L. S., O. P., R. K., P. H., O. M., P. K., M. K., V. B., L. T. a J. Š., o kterých bylo rozhodnuto v samostatném řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016. II. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, podal obviněný L. M. dovolání (č. l. 30493–30499). Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť v řízení byla porušena jeho práva a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítá, že ve věci nebyla definována organizovaná skupina ve smyslu trestního zákoníku, resp. nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k úmyslnému a vědomému rozdělení úloh a že by šlo o takové jednání, které by naplňovalo svou povahou po subjektivní stránce skutkovou podstatu organizátorství, a tedy vědomé osnování a řízení trestného činu. V podstatě je kriminalizovaná jeho běžná činnost realitního makléře, přičemž žádný z provedených důkazů neprokazuje, že by jeho jednání bylo v rozporu se zákonem. Jako realitní makléř pracoval ještě předtím, než obviněné P. a M. potkal. Popírá, že by věděl o nějaké dohodě spoluobviněných P. a M., o tom, že by snad jemu předkládané doklady byly zfalšovány, či že by dokonce takové doklady sám užil, či jakkoli padělal či pozměňoval listiny jiné. V průběhu řízení pak nebylo zjištěno, že by se skutečně neoprávněně obohatil. Rozporuje též závěry stran metodiky oceňování nemovitostí, kdy uvádí, že se nedomáhal urychleného vypracování posudků, ani po znalci nechtěl nepravdivý znalecký posudek. Pokud byla ve vztahu ke spoluobviněnému C. věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně, neboť nebylo prokázáno, že byly předloženy nadhodnocené posudky, není možné, aby mu takováto skutečnost byla kladena za vinu a byl za ní odsouzen. Nebylo také vzato v úvahu, že spoluobviněný T. P. z nějakého důvodů chrání spoluobviněného T. H. Poukazuje rovněž na výpovědi dalších znalců – Ing. Aloise Vidláře a Vladimíra Zíky slyšených ke skutkům pod body I. 1–2. Soudy taktéž nijak nezohlednily výkyvy cen na trhu nemovitostí, zejména pak pokles cen způsobený krizí na hypotečních trzích v předmětné době, ani skutečnost, že navyšování úvěrů na případnou rekonstrukci, bylo v předmětné době běžnou praxí. Inzerovaná cena byla cenou reálnou. Obviněný dále uvádí, že není pravdivé tvrzení spoluobviněného T. P., že přivedl „bílé koně“. Zdůrazňuje, že přivedl pouze spoluobviněnou M. V., se kterou je v příbuzenském poměru. Nastiňuje možnost, že stran nemovitosti v Ž., resp. vyřizování případného úvěru, spoluobviněný T. P. zneužil jeho údaje, stejně jako spoluobviněné M. V. Má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebyla umožněna konfrontace se spoluobviněným T. P. Pokud soudy argumentují diářem, který předložil spolupracující obviněný T. P., nemohl posoudit, zda se jedná o originál a nemohl zhodnotit jeho autentičnost. Hodnocení důkazů bylo provedeno naprosto jednostranně. Soudy se pak vůbec nijak nevyjádřily k tomu, že na spoluobviněného T. P. podal trestní oznámení v souvislosti s nemovitostí M. u H. Obviněný má tedy za to, že byla porušena ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku, byla porušena i procesní ustanovení, popis skutků naprosto neodpovídá zjištěným skutečnostem, přičemž všechna tato pochybení mají vliv na konečné rozhodnuti o vině i trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 9 To 91/2016-29758, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, a poté věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je obdrželo dne 13. 11. 2017 (č. l. 31056v). K dovoláním obviněného se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1253/2017. K námitkám obviněného uvedl, že ačkoli obviněný uvádí, že se mu jedná o právní posouzení skutku, neuvádí k této úvaze žádné námitky hmotněprávní povahy. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními vztahujícími se k objektivní i subjektivní stránce jím spáchaného trestného činu, čímž se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud namítá, že v případě nemovitostí jsou důkazem reálných cen ceny inzerované, pak takové tvrzení odporuje nejen zjištěním v předmětné trestní věci, ale i obecné zkušenosti, že cena inzerovaná představuje pouhé nejvyšší východisko pro jednání o skutečné prodejní ceně mezi prodávajícím a kupujícím. V rámci tohoto jednání se cena snižuje, nikoliv zvyšuje. Pokud by se výchozí cena mohla zvyšovat, byla by nemovitost prodávána cestou dražby a nikoliv inzerce. Pokud se dovolatel domáhá zjištění, že „se věc skutečně mohla odehrát i jen zčásti jinak“, ve své podstatě namítá porušení zásady in dubio pro reo, kterážto není dovolacím důvodem. Konkrétní důvody uvedené dovolatelem tak zjevně neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Dne 8. 1. 2018 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, ve které uvedl, že vyjádření státního zástupce je velice strohé, neurčité a ohledně jeho osoby prakticky nic neuvádí. Závěr, že neuvedl žádné námitky hmotněprávní povahy, neodpovídá obsahu podaného dovolání. Zejména se jedná o námitku neprokázání existence tzv. organizované skupiny a organizátorství, jehož se měl dopustit. Ve zbytku obviněný sumarizuje obsah již podaného dovolání s tím, že vyjádření státního zástupce neodpovídá skutečnosti. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a osobu oprávněnou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání obviněného L. M. je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by jednali jako organizovaná skupina v souladu s příslušnými ustanovení hmotného práva, když především zdůrazňuje, že nebylo dokázáno, že by věděl, že jedná jako člen organizované skupiny. Dále zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, když poukazuje na skutečnost, že pracoval jako realitní makléř a že jen vykonával svoji práci a že pokud byla věc spoluobviněného C. zproštěna, mělo být ve vztahu k jeho osobě postupováno stejně. Současně namítá porušení práva na spravedlivý proces, když mu nebyla umožněna konfrontace se spoluobviněným T. P. a že provedené důkazy byly hodnoceny zcela jednostranně v jeho neprospěch. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky, zda se jednalo o organizovanou skupinu a zda si byl této skutečnosti vědom , byť s jistou dávkou tolerance. Ve vztahu k zbývající argumentaci je možno konstatovat, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (např. existence serveru s nemovitostmi, skutečnost, že měl přivést tzv. bíle koně, nadhodnocení nemovitostí, hodnocení výpovědi svědka Ing. A. Vidláře a V. Zíky a hodnocení výpovědi spoluobviněného) a předstírá vlastní skutkovou verzi, na základě, které dospívá k závěru, že se žalované trestné činnosti nedopustil. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Takovým postupem míjí dovolatel hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když námitky, jak již bylo naznačeno, mají procesní charakter, neboť směřují do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování, přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti. Je třeba zdůraznit, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů dostatečně a řádně odůvodnil. Uvedený soud podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného, ale i ostatních obviněných za vyvrácenou, když ve věci vystupovalo více obviněných a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 79–176 rozsudku soudu prvního stupně), když konkrétně závěr o vině obviněného M. danými skutky rozvádí na str. 174–175. Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním soudu prvního stupně ve vztahu ke skutkovým zjištěním a hodnocením provedených důkazů zcela ztotožnil, když toliko napravil jisté pochybení, kterého se soud prvního stupně dopustil ve vztahu k stanovení výše způsobené škody u poškozené České spořitelny, a. s., s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a napravil i jisté pochybení týkající se právní kvalifikace jednání obviněného. Soud druhého stupně totiž na rozdíl od soudu prvního stupně jednání obviněného nekvalifikoval jako pokračující zločin uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako zločin uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz 23–27 rozhodnutí). Současně je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci odvolacího řízení, jež jsou totožné s námitkami uplatněnými jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, přičemž v podstatě totožné námitky obviněný uplatnil i v rámci dovolacího řízení. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se jeho obhajobou, ale i obhajobou ostatních obviněných, když trestnou činnost obviněného nelze oddělit od trestné činnosti ostatních spoluobviněných (v přípravném řízení a před soudem prvního stupně bylo vedeno společné řízení) řádně zabývaly, přičemž své závěry náležitě odůvodnily z pohledu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska práva na spravedlivý proces je kladen klíčový požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů tomuto požadavku dostály. Zároveň je vhodné uvést, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Bez ohledu na shora uvedené je třeba zdůraznit, že v dané věci se jednalo o skutkově náročnou věc, když bylo stíháno na základě podané obžaloby 22 osob, které se měly na páchání trestné činnosti podílet v různém postavení z hlediska rozdělení jejich úloh (např. část trestnou činnost přímo organizovala, někteří obvinění byli toliko nositeli úvěru, někteří obvinění zajišťovali právě nositele úvěru), když současně měla být trestná činnost spáchaná řadou útoků. Již z těchto skutečností vyplývaly zvýšené nároky na dokazování před soudem prvního stupně. Ve věci také vystupoval spolupracující obviněný podle §178a tr. ř., za kterého byl v podané obžalobě označen obviněný T. P. Lze konstatovat, že soud prvního stupně si byl vědom skutkové náročnosti věci. Byla konána řada hlavních líčení, přičemž soud prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, ale i důkazy, které navrhovala provést obhajoba. Důkazy tedy nebyly prováděny selektivním způsobem, tedy tak, že by soud prvního stupně prováděl pouze důkazy obžaloby a důkazy obhajoby ignoroval. Naopak soud věnoval rozsahu dokazování náležitou pozornost, když např. spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vyslechnul opakovaně, čímž dal nepochybně možnost obhajobě reagovat na jeho výpověď i z pohledu dalších provedených důkazů. Náležitě se zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného, vzal v úvahu jeho osobnostní rysy, jeho motivaci ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci, tak jak to požaduje příslušná judikatura (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 214, sp. zn. III. ÚS 859/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). Tedy k hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného nepřistupoval mechanicky, bez ohledu na další provedené důkazy. Ve vztahu k výpovědi a obhajobě obviněného L. M. nezaložil výrok o vině toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., jak naznačuje obviněný, nýbrž i na dalších provedených důkazech. Jedná se zejména o výpovědi jednotlivých prodejců nemovitostí, ze kterých vyplývá, že jednali právě s tímto obviněným, přičemž řada prodejců ho i poznala při prováděných fotorekognicích, tito prodejci také potvrdili, že nikdy nejednali s kupujícími, tyto ani nikdy neviděli. Samotné tyto výpovědi by nemohly založit výrok o vině obviněného, ale je nezbytné je hodnotit v kontextu výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších provedených důkazů. Nakonec z výpovědi obviněného vyplývá, že jednal s prodejci o prodeji předmětných nemovitostí, byl objednavatelem nadhodnocených odhadů cen nemovitostí týkajících se předmětných nemovitostí, které byly předkládány České pojišťovně, přičemž v několika případech se účastnil i podpisu úvěrových smluv (např. u spoluobviněného K., spoluobviněný S.). Soud prvního stupně zakládá závěr o vině dále na listinných důkazech, když věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. podporuje jím předložený deník, který předložil orgánům činným v trestním řízení již dne 7. 2. 2009, tedy v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání obviněných v dané věci. Předmětný diář byl vydán v jiné trestní věci, konkrétně ve věci u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. UOOZ-17/TČ-2009-25 (viz str. 2577), která s nyní projednávanou věcí nepochybně souvisí. V dané věci byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen spoluobviněný J. M. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákoníku k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona. Rovněž soud druhého stupně se námitkami obviněného, které jak již bylo naznačeno, jsou totožné s podstatnou částí dovolací argumentace, zabýval, když neodkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek obviněného. Uvedený soud se rovněž zabýval otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. i z pohledu námitek vztahujících se ke způsobu jeho výslechu, neboť tento měl status tzv. „ohrožené osoby“ podle zákona č. 137/2001 Sb. V tomto směru doplnil dokazování, když provedl v rámci veřejného zasedání důkaz zprávou Útvaru speciálních činností Policie ČR týkající se poskytování zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému. Poukázal dále na další provedené důkazy, které podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., zejména listinné důkazy nalezené v kanceláři spoluobviněného M. Uvedený soud rovněž zdůvodnil neprovedení dalších požadovaných důkazů, konkrétně výslechu svědka kpt. V. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů náležitému objasnění věci věnovaly řádnou pozornost a své úvahy řádně odůvodnily. K námitce obviněného, že nevěděl o existenci nějaké dohody mezi spoluobviněnými T. P. a J. M., a že s ní nevyjádřil souhlas, je třeba uvést, že tato opětovně nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť obviněný toliko zpochybňuje skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Obviněný jen předestírá svoji verzi události a pomíjí výpověď spolupracujícího obviněného T. P., který popsal podíl obviněného na spáchání trestné činnosti. Z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že obviněný se na páchání trestné činnosti aktivně podílel od okamžiku jejího zahájení, jeho úkolem bylo vyhledávat vhodné nemovitosti, u kterých se daly navýšit odhady pro banku, přičemž zajišťoval vypracování nadhodnocených odhadů pro banku, jež sloužily jako podklady při rozhodování o hypotečních úvěrech. Jednal s prodávajícími a realitními kancelářemi, zajišťoval ve většině případů vypracování veškerých písemností k prodeji nemovitostí a v některých případech kupující doprovázel na pobočku České spořitelny, a. s., v Pardubicích a v některých případech i nemovitosti přebíral (viz str. 6692–6694). Spolupracující obviněný T. P. v rámci hlavního líčení vypovídal jako v přípravném řízení a výslovně uvedl, že spoluobviněný J. M. oslovil jeho a obviněného L. M. a další spoluobviněné z důvodu páchání trestné činnosti (viz č. l. 26915–26994, č. l. 27970–27990). Z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. je zřejmé, že obviněnému byla podstata celého jednání spoluobviněných M., T. P. a tzv. vodičů a nositelů úvěru známa, přičemž za této situace se na realizaci úvěrových podvodů aktivně podílel. Jeho role při páchání trestné činnosti byla výrazná a nezastupitelná. Byl to totiž právě obviněný L. M., jak již bylo naznačeno, který vybral a zajistil jednotlivé nemovitosti, tak aby byly vhodné k nadhodnocení ceny, zároveň jednal s kupujícími, popř. realitními kancelářemi o koupi těchto nemovitostí, zajišťoval vypracování odborných odhadů pro banku, když ve většině případů zajišťoval kupní smlouvy a další smlouvy potřebné k získání hypotečního úvěru, popř. předkládal tyto listiny v bance, když v řadě listin byly uvedeny nepravdivé údaje ohledně kupní ceny, což muselo být obviněnému známo (rozdíly v kupní ceně uvedené ve smlouvách o budoucích a kupních smlouvách), když řadu listin kupující popř. prodávající fakticky nepodepsali, ačkoliv jednali právě s obviněným (viz např. výpověď svědka K. R. – skutek pod bodem I. 12 týkající se smlouvy o smlouvě budoucí). Nad rámec těchto úvah z pohledu námitek obviněného, který se hájí tím, že pracoval jako realitní makléř a že jen vykonával svoji práci, je třeba uvést, že jen stěží lze uvěřit jeho obhajobě, když z provedeného dokazování nevyplývá, že by snad spolupracujícímu obviněnému T. P. svoje služby realitního makléře vyúčtoval, např. vystavením faktury za provedené služby. Takový postup by byl zcela logický, jestliže by se jednalo o skutečnou realitní činnost, když právě výkon realitní činnosti měl být zdrojem obživy tohoto obviněného, když v tomto směru je třeba poukázat i na rozsah činnosti, kterou měl obviněný podle své obhajoby vykonávat pro spolupracujícího obviněného T. P. Naopak i tato skutečnost podporuje věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného ohledně rozdělování finančních prostředků získaných společnou trestnou činností. Z pohledu obhajoby obviněného je také třeba zdůraznit, že byť spoluobvinění páchání trestné činnosti zcela popírají vyjma spolupracujícího obviněného T. P. nebo svůj podíl minimalizují, tak i z výpovědí dalších obviněných vyplývá, že obviněný se na páchání trestné činnosti aktivně podílel a že si byl vědom, že se jedná o trestnou činnost. Zde je třeba poukázat na výpověď spoluobviněného Mi. K., jež byla u hlavního líčení přečtena postupem podle §207 odst. 2 tr. ř., když uvedený spoluobviněný odmítl vypovídat. Tento spoluobviněný označil obviněného L. M. za osobu, která s ním byla v bance a aktivně se podílela na sjednávání úvěru na nemovitost v obci K. (viz bod I. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně se vyjádřil i spoluobviněný P. S. (skutek I. 13). Za důležitou a podstatnou je třeba považovat skutečnost, že z výpovědi spoluobviněného Mi. K. vyplývá, že obviněný mu měl sdělit, když naznačil, že by „ chtěl z celé věci vycouvat, ať to nedělá, že si již poradil s jinými ptáčky“. Podle výpovědi spoluobviněného Mi. K. mu také obviněný k jeho dotazu sdělil, že úvěr bude splácet on (myšlen obviněný M.). Tento spoluobviněný také výslovně vypověděl, že žádné doklady k úvěru nedostal, prodávajícího nikdy neviděl, a že řadu dokladů, které byly předloženy v souvislosti se sjednáváním hypotečního úvěru, nejenže neviděl, ale ani nepodepsal (viz str. 7872–7883). Skutečnost, že spoluobviněný Mi. K. jednal v souvislosti se zařizováním hypotečního úvěru s obviněným, nakonec vyplývá i z výpovědi spoluobviněného M. K., který v přípravném řízení za přítomnosti obhájců tuto skutečnost uvedl, když u hlavního líčení sice změnil svoji výpověď, ovšem soud prvního stupně změně jeho výpovědi neuvěřil a považoval ji za účelovou. O podílu obviněného na spáchané trestné činnosti, kromě spolupracujícího obviněného, vypovídal dále i spoluobviněný J. Š. (viz skutek I. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, i výpovědi těchto spoluobviněných, kromě výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. a dalších důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů, usvědčují obviněného ze spáchání žalované trestné činnosti. Je třeba zdůraznit, že pokud by obviněný nebyl s podstatou trestné činnosti seznámen a na jejím páchání by se aktivně nepodílel, tak by neměl důvod spoluobviněnému Mi. K. jistým způsobem vyhrožovat a tomuto tvrdit, že úvěr bude řádně hrazen. Obdobně pak obviněný postupoval v případě spoluobviněného P. S., když tomuto sdělil, ať dokumenty podepíše a nemá strach, že úvěr bude splácen. Z výpovědi spoluobviněného P. R. (skutek pod bodem I. 5) pak vyplývá, že smlouvy podepsal obviněnému, když z výpovědi tohoto spoluobviněného se také podává, že část dokumentu týkající se předmětné nemovitosti v P. se nacházela v objektu společnosti Tradice@kvalita, kdy v kanceláři jednal právě s dalšími spoluobviněnými L. S. a B. I tyto výpovědi podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího spoluobviněného T. P., neboť prokazují a potvrzují jeho výpověď o vzájemné provázanosti hlavních pachatelů trestné činnosti. Současně lze odkázat na výpověď svědka Ing. Vidláře, jenž vypracoval odhad obvyklé ceny nemovitosti v obci Ú. (skutek I. 1), ze které vyplývá, že obviněný nebyl spokojen s hodnotou nemovitosti, neboť tato byla nižší než kupní cena uvedená v kupní smlouvě (6.500.000 Kč), když svědek jednal toliko s obviněným. Z této výpovědi vyplývá zainteresovanost obviněného na výsledné hodnotě nemovitosti pro účely rozhodování o výši hypotečního úvěru. Současně je třeba uvést, že výpověď svědka zapadá do kontextu výpovědi spolupracujícího obviněného o úloze obviněného na páchání trestné činnosti. Navíc je třeba podotknout, že věrohodnost spolupracujícího obviněného T. P. potvrzuje i svědek V. Zíka, který se podílel na odhadu nemovitosti v obci B. (skutek I. 2). Z jeho výpovědi se podává, že to byl právě obviněný, který mu předložil doklady k ocenění předmětné nemovitosti, kdy ocenění nemovitosti bylo provedeno na základě těchto listinných materiálů, kdy následně svědek nemovitost viděl in natura, přičemž faktický stav nemovitosti a požadovaná cena pro získání úvěru, vedla svědka k tomu, že raději odstoupil od spolupráce s obviněným. Jinak řečeno, byť to svědek výslovně neuvedl, měl ze spolupráce s obviněným jisté obavy, které ho vedly k tomu, že s obviněným již dále nespolupracoval. Rovněž argumentace týkající se postupu soudů ve vztahu k spoluobviněnému C. nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť skutečnost, že některý ze spoluobviněných byl obžaloby zproštěn, se týká způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Přesto je možno uvést, že obviněný, který odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, v podstatě interpretuje toto rozhodnutí způsobem, který vyhovuje jeho obhajobě. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento spoluobviněného C. zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř., když z písemného odůvodnění rozsudku je zřejmé, že dospěl k závěru, že pro nedostatek subjektivní stránky nelze dovodit jeho trestní odpovědnost. Jinak řečeno, soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by odhady obvyklých cen nemovitostí vypracované tímto spoluobviněným nebyly nepravdivé, nýbrž k závěru, že tohoto chybí subjektivní stránka (viz str. 155 rozsudku soudu prvního stupně). Zde se sluší poznamenat, že byť soud prvního stupně použil zprošťující důvod podle §226 písm. c) tr. ř., fakticky, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, spoluobviněného zprostil z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., když nedostatek subjektivní stránky odpovídá zprošťujícímu důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. Soud druhého stupně shora citovaným rozhodnutí ve vztahu k tomuto spoluobviněnému zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. celý zprošťující výrok a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, neboť shledal, že soud prvního stupně zcela akceptoval obhajobu tohoto spoluobviněného, aniž by vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti a důkazy a nezabýval se tím, zda s hlediska zavinění není u tohoto spoluobviněného dán úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. Soud druhého stupně tedy netvrdí, jak se snaží naznačit obviněný, že nebylo prokázáno, že by odhady nemovitostí předložené spoluobviněným C. nebyly nadhodnoceny a byly tedy správné, nýbrž naopak poukazuje na určité problematické hodnocení důkazů ve vztahu k tomuto spoluobviněnému soudem prvního stupně. Za této situace je nepochybné, že soud druhého stupně shledal na podkladě odvolání státního zástupce závěr soudu prvního stupně o nedostatku subjektivní stránky na straně spoluobviněného C. přinejmenším za předčasný, tedy nedospěl k závěru, který prezentuje obviněný, že by odhady nemovitostí předložené tímto spoluobviněným nebyly nadhodnoceny, a proto výrok o vrácení věci spoluobviněného C. nemůže na případnou trestní odpovědnost obviněného M. mít vliv. I další námitky obviněného směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když obviněný zpochybňuje závěry soudů, že by věděl, že jsou doklady předkládány v bance padělané. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně vědomosti obviněného o páchání trestné činnosti a jeho podílu na ní. Již z toho, jak se obviněný zapojil do páchání trestné činnosti, mu muselo být zřejmé, že řada dokladů musí být padělána, zejména potvrzení o příjmech, když kupující fakticky neměli zájem nemovitosti koupit a užívat, když se stali osobami kupujícími nemovitosti jen z důvodu finanční odměny, což muselo svědčit o jejich faktické finanční situaci. Navíc z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že padělání příslušných dokumentů zajišťoval spoluobviněný J. M., přičemž o pravdivosti jeho výpovědi svědčí skutečnost, že kanceláří obviněného J. M. byl zajištěn flash disk, na kterém se nacházely razítka, které byly použity při padělání různých listin předložených v rámci sjednávání hypotečních úvěrů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně také zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného J. M. týkajících se zajištěného flash disku (viz str. 87–89 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc nelze pominout, že např. v případě skutku pod bodem I. 12 rozsudku soudu prvního stupně prodávající R. jednal jen s obviněným M., tento zajišťoval všechny potřebné listiny a přesto např. na smlouvě o budoucí smlouvě měly být podpisy ověřeny v B., což podle vyjádření prodávajícího neodpovídá skutečnosti, přičemž podpisy prokazatelně v B. ověřeny nebyly (viz č. l. 12769). Z tohoto vyplývá, že padělání uvedených listin musel zajišťovat či realizovat právě obviněný M. K obhajobě obviněného, že výše úvěrů za jednotlivé nemovitosti mohla být vyšší o částku rovnající se nákladům na rekonstrukci nemovitosti, je třeba uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný zajišťoval vyhotovení příslušných kupních smluv, přičemž předkládal prodávajícím i smlouvy o budoucích smlouvách. Z těchto smluv o uzavření budoucích smluv vyplývá, že kupní ceny nemovitostí, na kterých se shodli budoucí prodávající a budoucí kupující odpovídají výši hypotečního úvěru. Jinak řečeno z těchto smluv o uzavření budoucí smlouvy nevyplývá, že by existoval rozdíl mezi kupní cenou za předmětné nemovitosti a výší požadovaného hypotečního úvěru, což by bylo logické, pokud by skutečně určitá část, hypotečního úvěru, jak tvrdí obviněný, byla určena na rekonstrukci. Již z tohoto vyplývá nepravdivost obhajoby obviněného. Obviněný si skutečnosti, že ve smlouvách o uzavření budoucích smluv je uvedena jako kupní cena částka odpovídající výši požadovaného úvěru, musel být vědom, když tyto předkládal kupujícím. Navíc v řadě případů mu bylo známo, že v kupní smlouvě je jako kupní cena za nemovitost nepravdivě uvedena částka rovnající se výši hypotečního úvěru, přestože faktická kupní cena byla nižší, přičemž již takovým postupem byly uvedeny České spořitelně, a. s., nepravdivé údaje, kdy údaj o kupní ceně představuje podstatný údaj týkající se sjednávání a čerpání úvěru (viz výpověď svědkyně B. G. V. – č. l. 10183, skutek pod bodem I. 3). Zde je třeba poukázat na samotnou obhajobu obviněného, že byl zkušený realitní makléř, takže mu musel být znám mechanismus sjednávaní a poskytování hypotečních úvěrů a že z hlediska poskytovatele hypotečního úvěru představuje podstatný údaj výše kupní ceny a že kupní cenou se rozumí částka, za kterou je nemovitost prodávána. S případným určením určité částky z hypotečního úvěru na rekonstrukci musí být poskytovatel hypotečního úvěru srozuměn a musí s ním souhlasit ještě před poskytnutím hypotečního úvěru, když podmínky pro poskytnutí hypotečního úvěru na rekonstrukci jsou jiné než na koupí nemovitosti, když osoba, které je poskytnut hypoteční úvěr na rekonstrukci musí jeho čerpání doložit stanoveným způsobem (např. fakturami, smlouvami o dílo) a v určené době a tento způsob čerpání musí být dohodnut ve smlouvě o hypotečním úvěru. O takovou situaci se ve věci nejednalo a obviněnému to bylo známo. Proto je třeba mít za to, že provedeným dokazováním byla obhajoba obviněného M. zcela vyvrácena. K námitce porušení práv na obhajobu a práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že obviněný konkrétně namítá, že mu nebyla umožněna konfrontace se spolupracujícím obviněným T. P. Obviněný tedy v podstatě namítá existenci opomenutého důkazu, byť to výslovně neuvádí. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je na doplnění dokazování zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy neprovedly konfrontaci mezi ním a spolupracujícím obviněným T. P. Zde je vhodné podotknout, že soud prvního stupně u posledního hlavního líčení učinil dotaz na strany, zda navrhují doplnění dokazování (viz č. l. 28463), přičemž tento návrh na doplnění dokazování ze strany obviněného popř. jeho obhájkyně nebyl učiněn. Samotný obviněný pak ve svém odvolání (viz č. l. 29073) specifikoval, jaké uplatnil důkazní návrhy v řízení před soudem prvního stupně a požadavek na provedení konfrontace mezi ním a spolupracujícím obviněným T. P. tam uveden nebyl. V rámci veřejného zasedání o podaném odvolání obviněný prostřednictvím obhájkyně navrhl výslech svědka R., dále svého advokáta ve věci vedené u OS Svitavy a vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, z oboru psychologie, a spisem Okresního soudu ve Svitavách (viz č. l. 29745), když soud druhého stupně neprovedení požadovaných důkazů řádně odůvodnil (viz str. 25 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces neprovedením důkazu, jehož provedení v řízení před soudy nižších stupňů nepožadoval. Protože ovšem obviněný výslovně nepožadoval provedení tohoto důkazu v řízení před soudy nižších stupňů, nemůže se jednat o případ tzv. opomenutého důkazy. Základním předpokladem, aby mohlo být zvažováno z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zda se skutečně nejedná o tzv. opomenutý důkaz a nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces z pohledu čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 36 Listiny, je skutečnost, že provedení předmětného důkazů bylo navrhováno v řízení před soudy nižších stupňů před právní mocí rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1442/2017). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu. Jako obidum dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Provedení konfrontace upravuje ustanovení §104a odst. 1 tr. ř., podle kterého jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného, může být obviněný postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář. Ustanovení §104a upravuje provádění konfrontace jako jednoho ze zvláštních způsobů dokazování . Konfrontace je specifickou formou výslechu osob . Znamená opětovný současný výslech osob postavených tváří v tvář, které již byly vyslechnuty a jejichž výpovědi v závažných okolnostech nesouhlasí , přičemž výslechem osob postavených tváří v tvář se mají odstranit rozpory v tom, co uvedly o stejných závažných okolnostech konfrontované osoby. Předpokladem provedení konfrontace tedy je existence nejméně dvou dřívějších výpovědí, které si svým obsahem odporují, a jde o výpovědi různých osob (obviněných, svědků). Konfrontace může být provedena z vlastní iniciativy vyslýchajícího orgánu, před nímž probíhá trestní řízení, nebo k návrhu některé osoby (obviněného, svědka, poškozeného), jež má být konfrontována. Vhodnost vyhovění návrhu na provedení konfrontace však nutno pečlivě zvažovat. Konfrontace není vhodná tam, kde hrozí, že např. svědek tváří v tvář obviněnému negativně zkreslí svoji výpověď, resp. nebude schopen výpovědi vůbec, zejména je-li svědkem osoba mladší než 18 let a jde o svědectví o okolnostech uvedených v §102 odst. 1, jde-li o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 ObTrČ, např. o oběť brutálního činu či sexuálního zneužití, u níž by konfrontace s pachatelem mohla být značně traumatizující, je-li svědek v závislém vztahu k obviněnému, nebo hrozí-li, že svědek tváří v tvář s obžalovaným pocítí lítost nad ním, či naopak nenávist a pomstychtivost vůči němu ( Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1526–1527 s.). Provedení konfrontace mezi obviněnými nebude vhodné ani tam, kde jednomu z obviněných při provedení konfrontace hrozí nebezpečí spočívající v ohrožení života a zdraví v souvislosti s provedením této konfrontace popř. osob mu blízkých, když ani není vyloučeno, že reálně hrozí, že obviněný při konfrontaci nebude schopen výpovědi vůbec. Jedná se o určité specifické případy, které budou v praxi zpravidla spíše výjimečné. Do kategorie případu, kdy nebude možnost provést konfrontaci mezi obviněnými, byť jejich výpovědi v závažných okolnostech nesouhlasí, je možno zařadit situaci, kdy spolupracující obviněný bude zároveň požívat speciální ochranu podle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se poskytuje zvláštní ochrana a pomoc svědkovi a dalším osobám, kterým v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí (viz §1 odst. 1) za předpokladu, že nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem (§1 odst. 2). Zvláštní ochranu lze poskytnou nejen svědkovi, ale i osobě obviněné. Za ohroženou osobu se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení [§2 odst. 1 písm. a)] nebo je osobou blízkou osobě uvedené v písmenu a). Z uvedeného je tedy nepochybné, že v dané věci by nebylo možno přistoupit k provedení konfrontace z toho důvodu, že při jejím provedení by spolupracujícímu obviněnému T. P. hrozilo nebezpečí spočívající v ohrožení života a zdraví popř. osob mu blízkých, když jak již bylo naznačeno provedení konfrontace představuje specifickou formou výslechu. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že T. P. se stal spolupracujícím obviněným v dané věci podle §178a tr. ř., když ovšem zároveň ve věci vedené na Policii ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, Odbor násilí, Praha 5 – Zbraslav pod č. j. UOOZ-17/TČ-2009 pro přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. mu byla poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle zákona č. 137/2001 Sb., neboť spolupracujícímu obviněnému a jeho rodině hrozilo zřejmé nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na zdraví nebo jiném nebezpečí. Podle předložené zprávy status ohrožené osoby u tohoto spolupracujícího obviněného nadále trvá, když nebezpečí pro jeho osobu a rodinu je nadále aktuální. Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu shledal, že spolupracující obviněný nadále splňuje kritéria pro přiznání statutu chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., když podle tohoto zákona není poskytnutí ochrany omezeno jen na dobu probíhajícího trestního řízení, ale může být chráněné osobě poskytnuto celoživotně (např. dojde ke změně identity takové osoby a přestěhování takové osoby včetně příslušníků jeho rodiny). Při posuzování důvodnosti poskytnutí zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému nelze pominout, že ve věci, ve které mu byla poskytnuta zvláštní ochrana, vystupovali jako obviněný popř. v postavení zamýšlených obětí osoby, které vystupují v nyní projednávané věci jako obvinění. Jedná se o spoluobviněného J. M., který byl pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2010. V souvislosti se svědectvím spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vedené u Městského soudu v Praze podle sp. zn. 3 T 7/2009, také došlo k tomu, že spolupracující obviněný začal vypovídat a podstatným způsobem rozkryl trestnou činnost, která je projednávána v dané věci, když objasnil, jakým způsobem předmětná skupina fungovala, jaké bylo rozdělení rolí mezi jednotlivými zúčastněnými a jak se dělili finanční prostředky získané předmětnou trestnou činností. Je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, že spolupracující obviněný se tzv. „ rozhodl trestnou činnost položit“, měla rozhodující význam pro její řádné objasnění z hlediska způsobu páchání trestné činnosti a všech osob zúčastněných na páchání trestné činnosti. Pokud se týká reálnosti trvajícího nebezpečí újmy na zdraví nebo jiného nebezpečí pro osobu spolupracujícího obviněného nebo jeho rodinné příslušníky, tak je třeba mít za to, že toto nebezpečí je nepochybně reálné, když skutečnost, že spoluobviněný J. M. je v současné době ve výkonu trestu neznamená, že toto nebezpečí pominulo. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že spoluobviněný J. M. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009 nechtěl usmrcení nyní spoluobviněných M. B. a L. S. provést sám, nýbrž chtěl na tato sjednat jinou osobu. Proto skutečnost, že spoluobviněný J. M. je nyní ve výkonu trestu nelze interpretovat tak, že nebezpečí pro spolupracujícího obviněného T. P. a jeho rodinu pominulo. Navíc je třeba uvést, že právě páchání majetkové trestné činnosti osobami nyní obviněnými a snaha ztížit její odhalení bylo důvodem přípravy vraždy spoluobviněných M. B. a L. S., takže skutečnost, že chráněná osoba, tj. spolupracující obviněný T. P. usvědčuje spoluobviněného J. M. ze spáchání nyní projednávané trestné činnosti, toto nebezpečí z hlediska ochrany života tohoto spolupracujícího obviněného a jeho rodiny ještě zvyšuje. Nejvyšší soudu také považuje za vhodné uvést, že ze zprávy Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, č. j. KRPE-22-409/TČ-2010-170080, vyplývá, že v případě, že by nebyla zvláštní ochrana již poskytnuta ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, tak by bylo její poskytnutí navrhnuto v nyní projednávané věci, neboť v této věci hrozí spolupracujícímu obviněnému v souvislosti s jeho výpovědí nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na zdraví nebo jiném nebezpečí (viz č. l. 23338–23340). Proto lze uzavřít, že spolupracujícímu obviněnému byla v souladu se zákonem poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle zákona č. 137/2001 Sb., přičemž důvody pro její přiznání nadále trvají. Vzhledem ke skutečnosti, že spolupracující obviněný T. P. má status chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., nebylo by provedení konfrontace mezi obviněným a spolupracujícím obviněným reálně možné, když pokud by byli tito postaveni tváří v tvář, byla by odhalena současná faktická podoba spolupracujícího obviněného, což by vedlo k zmaření účelu statutu chráněné osoby u spolupracujícího obviněného. Z hlediska práva na spravedlivý proces je ovšem důležité a rozhodující, že soudy kompenzovaly jisté omezení práv ostatních obviněných při výslechu tohoto spolupracujícího obviněného (obvinění nemohli vidět jak se při výpovědi tváří a na toto reagovat), když tento byl opakovaně vyslechnut v řízení před soudem, čímž spoluobviněným byla dána možnost reagovat na vývoj důkazní situace, přičemž spoluobvinění a jejich obhájci měli možnost klást spolupracujícímu obviněnému otázky, čímž byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení zakotvena v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Spolupracující obviněný byl rovněž znalecky zkoumán a znalec byl vyslechnut v rámci hlavního líčení a byla i zkoumána motivace výpovědi spolupracujícího obviněného a jeho věrohodnost z hlediska vztahů k osobám spoluobviněným (např. otázka případných závazků spolupracujícího obviněného). Proto lze uzavřít, že i ve vztahu ke způsobu provádění výslechu spolupracujícího obviněného bylo právo na spravedlivý proces zachováno. Pokud obviněný M. dále namítá, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů bylo provedeno jednostranně, opětovně se z jeho strany jedná o nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů. Zde je možno pro stručnost odkázat na předchozí úvahy ohledně hodnocení věrohodnosti osoby spolupracujícího obviněného a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 82–85, 176) a rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 24–25). Opětovně je třeba zdůraznit, že výrok o vině nestojí toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného, ale na řadě dalších důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů, přičemž pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud odkazuje. Rovněž námitka obviněného, že spolupracující obviněný T. P. z nějakého důvodu chrání spoluobviněného T. H., směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně (otázka věrohodnosti spolupracujícího obviněného), takže nemůže zvolený dovolací důvod naplňovat. Přesto je možno konstatovat, že ze strany obviněného se jedná o jednostrannou interpretaci výpovědi spoluobviněného T. P. Především je třeba uvést, že spolupracující obviněný T. P. v rámci přípravného řízení toliko uvedl, že nikdy nedal tomuto spoluobviněnému žádnou finanční hotovost, čemuž odpovídaly i záznamy v diáři spolupracujícího obviněného (viz č. l. 6618–6621), když vypověděl, že se domnívá, že spoluobviněný T. H. si nemohl myslet, že v případě žadatelů o úvěr se jedná o vážné zájemce, přičemž vysvětlil, na základě čeho tak usuzuje (viz č. l. 6663). U hlavního líčení uvedl, že podle něho spoluobviněný T. H. nevěděl, že se jedná o úvěrové podvody, když na upřesňující dotaz sdělil, že to mohl tušit, ale že to nikdy spoluobviněnému neřekl (viz str. 26221–26222, 26231, 26253–26254), když i na upřesňující dotazy vysvětlil, proč si myslel, že by mohl spoluobviněný T. H. něco tušit. Lze tedy uzavřít, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. nevyplývá, že by nějakým způsobem záměrně chránil spoluobviněného T. H., když jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení potvrdil, že tohoto spoluobviněného nikdy nevyplácel, a že žádný z dalších spoluobviněných neříkal ani nenaznačoval, že by nějaké prostředky, které si dělili, byly určeny pro tohoto spoluobviněného, pouze uvedl, že si myslí, že tento spoluobviněný mohl něco tušit a z jakých důvodů. Obdobně postupoval spolupracující obviněný ve vztahu k spoluobviněnému C. Proto lze považovat námitku obviněného za nepřípadnou a lichou. Obdobná je situace v případě argumentace obviněného, že se soudy nezabývaly tím, že podal na spolupracujícího obviněného T. P. trestní oznámení v souvislosti s nemovitostí M. u H. (skutek I. 7). Především je třeba uvést, že se jedná opětovně o námitky zpochybňující způsob hodnocení provedených důkazů, když soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že spolupracující obviněný zpronevěřil částku 2.046.000 Kč, ohledně které obviněný uváděl, že byla určena na zajištění rekonstrukce uvedené nemovitosti. Přestože uplatněná námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, je možno uvést následující. Byť to soud prvního stupně výslovně neuvádí je nepochybné, že jeho obhajobě neuvěřil, když konstatuje, že výpověď obviněného je vnitřně rozporuplná a jaké skutečnosti obviněný logicky nevysvětlil (viz str. 104 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se týká trestního oznámení, které měl podat obviněný, je třeba odkázat na obsah spisu, ze kterého vyplývá, že trestní oznámení podávala spoluobviněná V., která v trestním řízení stejně jako obviněný tvrdila, že částka 2.046.000 Kč byla určena na rekonstrukci nemovitosti (viz č. l. 152). Ze spisového materiálu vyplývá, že orgány činné v trestním oznámení dospěly na základě prověřování trestního oznámení k závěru, že žádné peníze na rekonstrukci nebyly spolupracujícímu obviněnému T. P. předány a že se jednalo o trestnou činnost spáchanou ze strany oznamovatelky společně s obviněným a dalšími osobami na úseku podvodného vylákání hypotečních úvěru na koupi nemovitosti (viz č. l. 157–158), když ve věci byl přezkoumáván postup policejního orgánu na základě podání obhájkyně spoluobviněné V., když postup byl shledán zákonným (viz č. l. 163). Z uvedeného je tedy nepochybné, že orgány činné v trestním řízení se obhajobou obviněného a spoluobviněné V. zabývaly a tuto vyhodnotily jako účelovou, vedenou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, přičemž obviněnému tato skutečnost byla známa. Nad rámec těchto úvah, z pohledu obhajoby obviněného je třeba uvést, že obhajoba obviněného je zcela nelogická, když tento nepředložil a ani netvrdí, že takové dokumenty existují, žádnou smlouvu o provedení rekonstrukce předmětné nemovitosti, což by nepochybně musel bance předložit, pokud by skutečně část hypotečního úvěru byla určena na rekonstrukci. Navíc z předložené smlouvy o úvěru vyplývá, že celý hypoteční úvěr byl určen na koupi nemovitosti (viz č. l. 11494), když i ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy vyplývá, že kupní cena nemovitosti činí 4.800.000 Kč (viz č. l. 11510). K námitce obviněného, že úvěr byl řádně splácen, je třeba uvést, že tato je bezpředmětná, neboť podstatou podvodného jednání byla skutečnost, že výše poskytnutého hypotečního úvěru fakticky neodpovídala kupní ceně nemovitosti, takže došlo k podvodnému vylákání tohoto rozdílu. Zde je třeba zdůraznit, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že po jistou dobu byly úvěry řádně hrazeny, což snižovalo riziko odhalení trestné činnosti a vytvářelo předpoklady proto, aby trestná činnost mohla být uvedenou skupinou páchána dále a tak podvodně získávány finanční prostředky. Takový postup byl i z hlediska páchání trestné činnosti logický, když k páchání trestné činnosti byla využívána pobočka České spořitelny, a. s., v Pardubicích, takže v případě okamžitého nehrazení poskytnutých hypotečních úvěru by se na trestnou činnost velmi brzy přišlo a došlo by k jejímu ukončení. Pod zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno, lze podřadit námitku obviněného týkající se toho, zda páchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny, byť s jistou dávkou tolerance. Obviněný totiž zpochybňuje naplnění znaku organizované skupiny obsaženém v §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Jak již bylo naznačeno, část námitek není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se jedná o námitky do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru o existenci předchozí dohody na páchání trestné činnosti mezi obviněnými J. M., T. P. a L. M. společně s dalšími obviněnými uvedenými v jednotlivých bodech bodu I. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností , což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, §1 až §139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 485 s.). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. TR NS 69/2010-T 1325.-1.). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku), byť postačí úmysl nepřímý (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů shledal, že na základě provedeného dokazování lze uzavřít, že obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku jako člen organizované skupiny. Obecně je třeba konstatovat, že naplnění znaku, že pachatel jednal jako člen organizované skupiny, je třeba posuzovat právě na základě provedeného dokazování z toho pohledu, zda existovala určitá skupina osob, mezi kterými byla provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se tato činnost vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu úvěrového podvodu. Tyto požadované znaky v dané věci byly bezezbytku naplněny. Především je třeba uzavřít, že ve věci existovala skupina tří osob, které se na páchání trestné činnosti dopředu dohodli. Jednalo se o obviněného J. M., spolupracujícího obviněného T. P. a obviněného L. M., kteří předmětnou trestnou činnost páchali jako pachatelé. Na páchání této trestné činnosti se jako členové organizované skupiny podílely i další osoby, zejména tzv. vodiči, tedy ti spolupachatelé, kteří zajišťovali osoby, které se staly nositeli úvěru (např. obvinění L. S., P. H., M. B., R. K., M. K.). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že naplnění znaku, že pachatelé jednali jako členové organizované skupiny, je dáno i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastníci na trestném činu a pachatelé. Jinak vyjádřeno, existence organizované skupiny není podmíněna tím, že by všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy (srov. R 22/2011-I.). O takovou situaci se jedná, když část členů organizované skupiny byla v postavení účastníků podle §24 tr. zákoníku popř. podle §10 tr. zákona (např. obvinění L. S., P. H., M. B.). Mezi obviněnými J. M., spolupracujícím obviněným T. P. a obviněným L. M. pak prokazatelně existovala dělba úkolů, která je popsaná v návětí I. rozsudku soudu prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud pro stručnost na toto návětí zcela odkazuje, kdy právě rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy organizované skupiny zvyšovalo pravděpodobnost úspěchu při páchání trestné činnosti. Konkrétně vyjádřeno, obviněný J. M. zajistil pro spolupracujícího obviněného T. P., že tento bude vystupovat jako externí spolupracovník České spořitelny, a. s., což páchání trestné činnosti výraznou měrou zjednodušilo, přičemž následně v rozhodující míře zajišťoval pro nositele úvěrů především vyhotovení nepravdivých listin rozhodujících pro získání hypotečních úvěrů, popř. k jejich vyhotovení využil jiné osoby, které úkoloval, někdy také zajišťoval odhadce, kteří nadhodnotili oceňované nemovitosti, a prostřednictvím dalších zasvěcených osob zajišťoval tzv. bíle koně na koupi nemovitosti. Obviněný L. M. vyhledával vhodné nemovitosti k páchání trestné činnosti, zajišťoval srovnávací nemovitosti, projednával koupi vybraných nemovitostí, zajišťoval odhadce, kteří nemovitosti nadhodnotili, jednal s prodávajícími, popř. realitními kancelářemi, přičemž v některých případech předával či posílám tzv. bíle koně do České spořitelny, a. s., kdy s některými chodil do České spořitelny, a. s., pobočka v Pardubicích, a instruoval jednotlivé žadatele o hypoteční úvěr, jak mají vystupovat. Spolupracující obviněný T. P. zajišťoval tzv. bíle koně, předával padělané doklady, popř. zasílal doklady do České spořitelny, a. s., pobočka v Pardubicích, a doprovázel žadatele o hypoteční úvěr do České spořitelny, a. s., přičemž zajišťoval rozdělení podvodně získaných finančních prostředků mezi jednotlivé zainteresované osoby, včetně zajištění úhrady jednotlivých splátek hypotečních úvěrů a úhrady nákladů spojených se získáním hypotečního úvěrů. Rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy této organizované skupiny se vyznačovalo plánovitostí a koordinovaností, když existovaly i určité mezistupně mezi jednotlivými osobami zúčastněnými na páchání trestné činnosti, tedy v rámci páchání trestné činnosti existovala určitá hierarchie. V čele organizované skupiny stal spoluobviněný J. M., pod ním byli obviněný L. M. a spolupracující obviněný T. P., pak následovali tzv. vodiči (např. L. S., P. H., R. K.) a na tzv. posledním místě byli tzv. nositelé úvěru, jinak řečeno – bílí koně, kteří neznali a nepřišli do styku se spoluobviněným J. M., takže o existenci jeho osoby neměli žádnou povědomost, tito také nepřišli do styku s osobami, které na základě pokynu spoluobviněného J. M. vyhotovovaly padělané doklady (např. obviněný Pe. H.) a z tak zvaných nosičů znali jen ty, kteří je přímo zverbovali k páchání trestné činnosti a zpravidla, jestliže je nesjednali ke spáchání trestné činnosti, neznali spoluobviněného M. B. a L. S., na účet jehož společnosti byla zasílána většina podvodně získaných finančních prostředků. Spoluobviněný T. H. pak neznal vodiče tzv. bílých koní a spoluobviněný C. znal pouze spoluobviněného L. M., který si ho sjednával na vypracování odhadu a neznal další členy této organizované skupiny s výjimkou spoluobviněného J. M., jak se podává z provedeného dokazování. Naznačené rozdělením úkolů mezi jednotlivé obviněné nepochybně ztěžovalo možnost objasnění trestné činnosti celé skupiny, zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného páchání trestné činnosti, což jí umožňovalo páchat trestnou činnost poměrně dlouhou dobu. Proto lze uzavřít, že obviněný L. M. páchal trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, jako člen organizované skupiny. Námitky obviněného ohledně naplnění znaků, zda jednal jako člen organizované skupiny, lze proto považovat za sice uplatněné právně relevantním způsobem, ale zřejmě neopodstatněné. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 25. 7. 2018 JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová