ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.700.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 700/2018- 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. F. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2017 sp. zn. 3 To 607/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 231/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5 T 231/2015 byl obviněný K. F. za současného zrušení podle §45 odst. 1 trestního zákoníku výroků o vině v bodech 1) - 6) i navazujících výroků o trestu týkajících se obviněného, jakož i dalších výroků, které mají ve výrocích o vině svůj podklad, z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, č. j. 14 To 80/2015-1082, ze dne 4. 6. 2015, a z rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 1 T 96/2014-1042, ze dne 17. 2. 2015, a při vázanosti skutkovými zjištěními uznán vinným pro skutky pod body I. a II. [1) - 6)] ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za jednání pod body I. a II. [1) - 6)] rozsudku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl v bodě 7) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, č. j. 14 To 80/2015-1082, ze dne 4. 6. 2015, podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 12. 2017 sp. zn. 3 To 607/2017 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu k odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného za jednání pod body I. a II. [1) - 6)] rozsudku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl v bodě 7) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, č. j. 14 To 80/2015-1082, ze dne 4. 6. 2015, odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, §45 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného odvolací soud podle §256 trestního řádu zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v případě skutku I. chybí zákonný předpoklad úmyslu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele. Obviněný neměl v úmyslu uvést společnost APEX gaming EUROPE a. s. v omyl a vylákat od ní finanční prostředky, neboť tyto měl skutečně v úmyslu použít na provozování kasina a ze zisků úvěr splácet. Podle uzavřené smlouvy byl úvěr poskytnut za účelem financování dokončení a otevření kasina. Závěry soudů jsou podle obviněného v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09. Úmysl obviněného byl v napadených rozhodnutích pouze presumován a postaven na závěru, že neměl dostatečné zkušenosti s podnikáním v hazardních hrách takového rozsahu a měl o tom nereálné a naivní představy. Fakt, že nejen obviněný, ale i poškozená společnost spatřovala v provozování kasina možnost, jak zaplnit prostor na trhu, svědčí tomu, že ze strany obviněného se nejednalo o účelové získání si finančních prostředků pro svou potřebu. Kasino navíc bylo skutečně dokončeno, otevřeno a provozováno. Že se kasino ukázalo jako nerentabilní, je pouze podnikatelským rizikem. Věc měla být podle obviněného řešena v rovině občanskoprávní, neboť již ze zásady ultima ratio vyplývá požadavek subsidiarity trestní represe.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2017 č. j. 3 To 607/2017-474 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2017 č. j. 5 T 231/2015-429 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v předmětné trestní věci je z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného významná ta skutečnost, že i další dílčí útoky popsané pod bodem B.II výroku o vině souvisely s podnikatelskými aktivitami obviněného, když půjčka od společnosti APEX nebyla zdaleka jediným závazkem, který dovolatel přijal v souvislosti s přípravami na zahájení provozu kasina. Obviněný si v prosinci 2012 – únoru 2013 za tímto účelem půjčil od nejméně tří fyzických osob částku cca jeden milion Kč, ze které vrátil pouze nepatrnou část. Dále v období od června do listopadu 2012 objednával a přijímal od různých dodavatelů zboží a služby, přičemž vystavené faktury v částce cca 700.000 Kč neuhradil. Časové souvislosti (dovolatel nehradil mj. faktury splatné v prosinci 2012, ačkoli v té době měl k dispozici část předmětné půjčky ve výši 660.000 Kč a další částku 200.000 Kč vypůjčenou počátkem prosince 2012 od fyzické osoby) svědčí o správnosti závěru nalézacího soudu, že minimálně část vypůjčených prostředků použil dovolatel k jiným účelům než pro účely svého podnikání, což by mohlo vést i k úvahám o přímém úmyslu na straně obviněného. V každém případě je však zřejmé, že realizace podnikatelských plánů obviněného byla od počátku poznamenána chronickým nedostatkem finančním prostředků, který dovolatel řešil opakovanými půjčkami a neplacením dodávek zboží a služeb. Nehrazení závazků v souvislosti s jeho podnikatelskou činností vzniklých bylo jakousi „běžnou normou“ podnikání obviněného. Lze proto dovodit, že obviněný byl při sjednávání všech závazků, tedy i v případě půjčky od společnosti APEX, přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen těmto závazkům ve sjednaných lhůtách dostát a že jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ve vztahu k vzniklé škodě a k vlastnímu obohacení. Námitku týkající se subsidiarity trestní represe obviněný blíže neodůvodnil.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný K. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pokud obviněný namítal, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena vzhledem k absenci zavinění, jednalo se sice o výhrady formulované jako hmotněprávní, tedy výhrady relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ve skutečnosti však argumentace obviněného nerespektovala skutkové závěry soudů. Podstata podvodného jednání obviněného totiž nespočívala v tom, že by předmětné peněžní prostředky použil toliko k realizaci nepovedeného podnikatelského záměru, nýbrž v tom, že ve vztahu k poškozené zatajil skutečnosti rozhodné pro to, aby si mohla vytvořit reálnou představu o jeho majetkových a finančních poměrech a rizikovosti jeho podnikatelského záměru. Obviněný vzhledem ke své ekonomické situaci, poznamenané značnými dluhy a v minulosti opakovaným nesplácením svých závazků, musel být minimálně srozuměn s tím, že dluh nebude schopen vůbec či ve sjednané lhůtě splatnosti vrátit. Místo toho, aby poskytl poškozené informace o své faktické aktuální finanční situaci, ze které plynula nemožnost dluhy splatit, snažil se vzbudit dojem zkušeného a solidního podnikatele, který svým závazkům dostojí. Současně bylo zjištěno, že alespoň část vypůjčených peněžních prostředků nepoužil obviněný pro podnikatelskou činnost. Výhrady formulované v tomto duchu navíc obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal, přičemž odkázal i na podrobné odůvodnění v rozhodnutí nalézacího soudu. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu považuje z uvedených důvodů dovolací soud za přiléhavý, a proto nebylo možno námitkám obviněného přisvědčit.
Obviněný dále namítl, že vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe měla být věc řešena v rovině občanskoprávní. Taková výhrada je z hlediska uplatněného důvodu dovolání sice relevantní, obviněný však svoji námitku nijak blíže neodůvodnil. K otázce výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů. V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení vztahu mezi obviněným a poškozenou cestou civilního soudního řízení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak vůči samotné poškozené, tak ani společnosti jako celku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu