ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.750.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 750/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 67 To 9/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 67/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 1 T 67/2017, byl obviněný R. B. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. Č.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 67 To 9/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to jej podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Tímtéž rozsudkem bylo znovu rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. Č.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. B. dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného má nesprávné právní posouzení skutku svůj původ v porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, což vedlo k deformaci skutkových zjištění tvořících podklad pro právní posouzení skutku. K tomu obviněný rozsáhle citoval z napadených rozhodnutích a předkládal vlastní hodnocení provedených důkazů. Obviněný dále namítl, že byla nesprávně posouzena otázka subsidiarity trestní represe, když soudy nesprávně vyhodnotily význam nedbalosti na straně poškozené. Poukázal na to, že poškozená významně zanedbala ochranu vlastních majetkových práv, když uzavřela kupní smlouvu na výpočetní techniku s osobou, která nebyla jejím vlastníkem, přičemž se nezajímala o právní dokumentaci výpočetní techniky ani si výpočetní techniku neprohlédla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a sp. zn. 11 Tdo 1137/2014 obviněný namítl, že poškozená nemůže využít orgány činné v trestním řízení k nápravě své vlastní chyby. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení týkající se otázky nároku poškozené na náhradu škody a výroku o něm spatřuje obviněný v tom, že poškozená svůj nárok na náhradu škody neuplatnila řádným způsobem ve smyslu §43 trestního řádu. Obviněný k tomu vznesl podnět k odkladu vykonatelnosti adhezního výroku napadeného rozsudku.
Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 67 To 9/2018 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 1 T 67/2017 a aby podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na výše uvedená, zejména usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2018 sp. zn. 1 T 67/2017, kterým byla obviněnému uložena povinnost k náhradě nákladů soudního řízení v paušální částce 4.000,- Kč. Dále navrhl, aby jej Nejvyšší soud samostatným výrokem podle §265m trestního řádu zprostil obžaloby, eventuálně věc vrátil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Jediné pochybení, které odvolací soud shledal, se týkalo stanovení výše způsobené škody, kdy dal za pravdu obviněným. V rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Z tohoto důvodu nebylo možno považovat za relevantní výhrady obviněného, jimiž se s odkazem na zásadu presumpce neviny snažil zpochybnit soudy přijaté skutkové závěry. Tyto jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Mimo obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stála i jeho výhrada, že poškozená svůj nárok na náhradu škody neuplatnila řádným způsobem ve smyslu §43 trestního řádu. Jakým způsobem nalézací soud na počátku hlavního líčení posoudil podání poškozené, jímž se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, je totiž otázkou procesní, nikoliv otázkou hmotně právní.
Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak odpovídala pouze námitka obviněného vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe. Jak ovšem dovolací soud zjistil, obviněnému nebylo možné v jeho argumentaci přisvědčit. Především je třeba zdůraznit, že obviněný totožnou výhradu uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s ní podrobně a přiléhavě vypořádal, proto lze na příslušnou část odůvodnění plně odkázat. Dovolací soud pouze doplňuje, že obviněným citovaná soudní rozhodnutí nemohou na projednávanou trestní věc dopadat, jelikož na straně poškozené nelze shledat zjevnou neopatrnost. Poškozená vycházela z takových podkladů, které existenci předmětu leasingu prokazovaly. Podstatná je v tomto ohledu role svědka P. D., který poškozenou zastupoval jako spolupracující zprostředkovatel a který poškozené deklaroval provedení kontroly předmětu leasingu a pořízení související fotodokumentace, ačkoliv ve skutečnosti k fyzické kontrole serverů a jejich zapojení nedošlo. Poškozená byla evidentně uvedena v omyl a vmanipulována do předem promyšleného podvodu, jehož způsob provedení jí při zachování běžné míry opatrnosti fakticky znemožňoval nastalým následkům předejít. Dovození trestní odpovědnosti obviněného proto bylo i z tohoto pohledu zcela namístě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu