ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.801.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 801/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 To 418/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 123/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 3 To 418/2017 v části, v níž zůstaly nedotčeny výroky o náhradě škody, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 9 T 123/2016 ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené L. Š., bytem B., N. N.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu se poškozená L. Š., bytem B., N. N., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 T 123/2016, byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), c), odst. 3 trestního zákoníku a jednak pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §234 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. Š., bytem B., N. N., škodu ve výši 107.141,45 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená L. Š., bytem B., N. N., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 To 418/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 1. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že existuje rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když soudy vycházely zejména z výpovědi poškozené, aniž by dostatečně vyhodnotily jeho výpověď. Obviněný nesouhlasí s tím, že v době převodu peněz on i jeho matka věděli, že jeho manželství s poškozenou spěje k rozvodu. Pokud jde o odkazy soudů na rozhodnutí v civilních řízeních, pak obviněný poukázal na to, že některá z rozhodnutí nejsou dosud v právní moci, některá byla již odvolacím soudem zrušena a některá pouze konstatují tvrzení poškozené, aniž by k nim soud zaujímal nějaký názor. Podle názoru obviněného soudy nectily zásadu presumpce neviny a jeho obhajobu se nepodařilo vyvrátit. Obviněný soudům dále vytkl, že bez zjevného opodstatnění neprovedly důkaz výslechem P., jehož výpověď ohledně účelovosti trestního oznámení ze strany poškozené by mohla mít ve věci zásadní význam. Rovněž namítl, že nemohl být uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, neboť neexistuje skutečnost, která by prokazovala, že by neoprávněně získal přístupové údaje k účtu poškozené, jak připustil ve svém rozhodnutí i odvolací soud. Ohledně výroku o náhradě škody obviněný namítl, že soudy šly svými rozhodnutími za hranici trestního řízení a své pravomoci, jelikož de facto rozhodly o částečném vypořádání společného jmění manželů, což trestnímu soudu nepřísluší. V případě uznání viny měla být podle názoru obviněného poškozená odkázána se svým nárokem do občanskoprávního řízení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení č. j. 3 To 418/2017-353 ze dne 17. 1. 2018, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 9 T 123/2016-310 ze dne 24. 10. 2017 zrušil a aby postupem podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že po přezkoumání námitek obviněného formulovaných v dovolání je třeba konstatovat, že většinu z nich pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž ve většině nenamítá nesprávnost samotného právního posouzení skutku, neboť napadá soudy učiněná skutková zjištění. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněného důkaz neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vyložily, že skutečnosti, které jím měly být prokázány, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. V posuzované trestní věci nemůže obstát ani námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to z toho důvodu, že obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje pouze v tom, že soudy nehodnotily důkazy v souladu s jeho obhajobou, respektive v souladu s verzí skutkového děje, kterou sám prosazuje. Ohledně právní kvalifikace podle §234 odst. 3 trestního zákoníku státní zástupkyně uvedla, že obviněný byl odsouzen za tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý. V posuzované trestní věci již nalézací soud případně vysvětlil, že obviněný nakládal s elektronickými penězi prostřednictvím home bankingu, kdy bez jakéhokoli oprávnění nakládal s účtem poškozené. Jeho přístup do internetového bankovnictví byl neoprávněný, neboť k němu poškozená nedala souhlas, respektive nepověřila obviněného, aby za ni vyřídil určité finanční operace. Podmínkou neoprávněného přístupu není neoprávněné získání přístupových údajů k účtu, ale každé neoprávněné užití takového účtu, jak na to správně poukázal Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu odpovídajícím §2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy hodnotil v souladu s kritérii §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Ve svém rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Nad rámec své přezkumné povinnosti dovolací soud zdůrazňuje, že oba soudy rozhodující ve věci se důkazní situací zabývaly podrobně, přičemž závěr o vině obviněného nebyl založen pouze na výpovědi L. Š., nýbrž se podstatnou částí opíral také o výpověď matky obviněného J. Š., listinné důkazy – zejm. výpisy z bankovních účtů, SMS komunikaci, informace k internetovému připojení včetně identifikace IP adres, a v neposlední řadě i o spisy vedené v občanskoprávním řízení ke sporům mezi obviněným a L. Š. Soudy se rovněž věcně zabývaly dalšími návrhy obviněného na provedení dokazování, konkrétně návrhem výslechu svědka V. P., a vysvětlily, proč je považují za nadbytečné. Námitkami tohoto typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Naopak za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je třeba označit výhrady obviněného proti existenci všech znaků skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, jakož i proti výroku o náhradě škody.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Jako zjevně neopodstatněná byla dovolacím soudem shledána výhrada obviněného spočívající v tom, že nemohl být uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, neboť údajně neexistuje skutečnost, která by prokazovala, že by neoprávněně získal přístupové údaje k účtu poškozené.
Uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný. Podle právní věty odsuzujícího rozsudku spočívalo jednání obviněného v alternativě, kdy platební prostředek padělal v úmyslu použít jej jako pravý. Předmětem ochrany daného trestného činu jsou české i cizozemské platební prostředky, přičemž mezi platební prostředky se řadí také elektronické peníze. Za elektronické peníze se pak považuje i tzv. home banking (domácí bankovnictví), kdy majitel účtu v bance může prostřednictvím domácího terminálu (osobního počítače či mobilního telefonu) provádět některé peněžní transakce. Podstata padělání elektronických peněz v rámci home bankingu spočívá v tom, že pachatel užije správných přihlašovacích a dalších údajů, bez vědomí klienta a banky, kdy platební prostředek je vydán jinou než oprávněnou osobou, což je prakticky shodné s paděláním příkazu k úhradě, kdy rovněž na papírovém předtisku jsou správně uvedeny všechny potřebné údaje, avšak podpis oprávněné osoby je nahrazen zdařile padělatelem, což vede k tomu, že je takový příkaz bankou akceptován. V případě elektronického bankovnictví jsou znaky podpisu příkazce nahrazeny právě utajovanými přihlašovacími údaji, kdy jejich zneužití je rovno úspěšnému zfalšování podpisu příkazce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1677/2011). Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připouští, že obviněný nezískal přístupové údaje k účtu manželky neoprávněně, když současně zdůrazňuje, že je však neoprávněně užíval, vztahují se jeho úvahy nikoliv k právní kvalifikaci podle §234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, nýbrž ke kvalifikaci podle §230 odst. 2 písm. a), c), odst. 3 trestního zákoníku, v kterémžto případě lze získání přístupu k počítačovému systému učinit jednáním jak neoprávněným, tak i oprávněným.
Jiná je situace ohledně důvodnosti dovolací námitky obviněného, vztahující se k adheznímu výroku. Nejvyšší soud obecně připomíná, že soud může zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem jen v případě, když škoda nebo nemajetková újma byla způsobena, resp. bezdůvodné obohacení bylo získáno právě tím trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným v odsuzujícím rozsudku. V projednávané věci byl obviněný uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podstata jeho jednání spočívala v tom, že v souvislosti s rozvratem manželství spějícího k rozvodu a bez vědomí své manželky tzv. odklonil finanční prostředky z jejího spořicího účtu, a to v úmyslu způsobit poškozené L. Š. újmu snížením hodnoty majetku spadajícího do společného jmění manželů, čímž by došlo k faktickému snížení jejího podílu v rámci vypořádání společného jmění.
Nalézací soud v této souvislosti hojně citoval z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 19/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v rozhodnutí vyslovil právní závěr, podle kterého znak dokonaného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Podle Nejvyššího soudu však není vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů, bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 trestního zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.
V nyní projednávané věci nalézací soud ke skutkovým zjištěním uvedl, že tzv. odkloněné finanční prostředky se nacházely ve společném jmění manželů a že k rozvodu manželství a vypořádání společného jmění dosud nedošlo. Jednání obviněného proto právně posoudil tak, že „pouze“ bezprostředně směřovalo ke způsobení škody na cizím majetku, avšak k dokonání činu (tj. včetně způsobení následku v podobě škody na cizím majetku) nedošlo. Tomu odpovídá užitá právní kvalifikace podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Ke způsobení škody v projednávané věci tudíž nepochybně nedošlo. Jednání obviněného dospělo toliko do stadia pokusu. Již z tohoto důvodu nebylo možné rozhodovat adhezním výrokem, nehledě na skutečnost, že prokazování přesného rozsahu společného jmění manželů a všech okolností majících vliv na jeho vypořádání by nepochybně přesahovalo rámec trestního řízení.
Nalézací soud proto zjevně pochybil, když i přes dosud uvedené adhezním výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené škodu ve výši odpovídající jedné polovině tzv. odkloněné finanční částky, když současně podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud očividné pochybení nalézacího soudu neshledal a nenapravil. Tím oba soudy zatížily svá rozhodnutí vadou, zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 To 418/2017, v části, v níž zůstaly nedotčeny výroky o náhradě škody, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 T 123/2016, ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené L. Š., bytem B., N. N., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasil jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu