ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1677.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1677/2011-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného L. H., , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 5 To 32/2011-3097, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 5 To 32/2011-3097, byl z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle §258 odst.1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, č. j. 45 T 3/2009-2879, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně str. 77-79) a dále mu bylo uloženo zabrání věci a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §§234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (specifikovaných v rozsudku soudu druhého stupně na str. 54-55) a dále byla ve zbývající části (ohledně zabrání věci) podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod je podle mínění odvolatele naplněn tím, že „pokud by mu bylo prokázáno spáchání vytýkaného jednání, žádné platební příkazy by nepadělal, tyto byly vytvořeny jako pravé, správné a úplné, pak nelze vůči bance dojít ke spáchání protiprávního jednání, spočívajícího v padělání platebního příkazu, ale nejvýše je možno spáchat podvod“. Ve vztahu k §230 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku uvádí, že „nebylo prokázáno, že by komukoliv, včetně Č. s., a.s., vznikla jakákoliv škoda samotným získáním přístupu k počítačovému systému nebo na nosiči informací samo o sobě. K získané škodě by došlo teprve zneužitím získaných dat“. Dále poukazuje na „spekulativní úvahy soudů“, které aniž by měly důkazně prokázáno jednání obviněného, dospěly k závěru o jeho vině, kdy poukazuje na to, že subjektivní neznalost na straně znalce jiného způsobu získání identifikačních údajů nepostačí. Podle obviněného nebylo prokázáno, kdy konkrétně byla data, obsahující identifikační údaje ke službě Servis 24, získána, tj. zda je vůbec možné, aby data získal obviněný. Ta skutečnost, že bylo v domě bydliště obviněného nalezeno více PC, nestačí k závěru, že obviněný je hackerem. Přestože znalec v posudku uvedl, že na zajištěné technice nenašel jakékoliv stopy o provozu těchto zařízení vůči službě Servis 24, přesto soudy dospěly k závěru o jeho vině. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v plném rozsahu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že převážná část námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou námitky skutkové, tudíž dovolací důvod nenaplňují. Pokud jde o argumentaci obviněného, že žádné platební příkazy nepadělal, pokud je vytvořil jako správné, pravé a úplné prostřednictvím pravých identifikačních znaků, pak pojem „padělání“ nelze v daném případě vymezovat pouze v technickém významu elektronických platebních údajů. Rovněž nesouhlasí s námitkami obviněného, že jeho jednání nenaplňuje kvalifikační okolnost uvedenou v ustanovení §230 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť z hlediska společenské škodlivosti je nepoměrně významnější právě nepovolený a neoprávněný vstup obviněného do počítačového systému banky, do něhož vkládal údaje odporující vůli oprávněných osob. Cíl protiprávního jednání obviněného je podle mínění státního zástupce třeba kvalifikačně vyjádřit ve skutkových podstatách všech deliktů, jejichž znaky obviněný svým jednáním naplnil. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce není rozhodnutí napadené dovoláním zatíženo žádnou vadou, navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda odvolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově totožné s námitkami (viz blíže str. 58-60 rozsudku soudu prvního stupně), které se staly předmětem přezkumného řízení soudem druhého stupně. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že rozsah dokazování z pohledu zjištění skutkového stavu věci (požadovaný ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.), považuje za dostačující a ani stranami nebyly vzneseny námitky na doplnění dokazování. V souvislosti s uplatněním obsahově shodných námitek v odvolání a dovolání je rovněž nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Dále je také nutno uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tuto okolnost zmiňuje Nejvyšší soud v reakci na námitky uvedené v dovolání, kterými jsou zpochybňovány skutkové závěry soudu v souvislosti s otázkou hodnocení důkazů. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 62-63) se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, kdy sám mj. uvedl, že „soudu prvního stupně ovšem nutno vytknout, že na základě správných skutkových zjištění učinil nesprávné závěry právní“. Na str. 90-91 rozsudku soud prvního stupně rozvedl své hodnotící úvahy k důkazům, které byly shromážděny v přípravném řízení a na str. 80-89 popsány. V souvislosti s námitkami odvolatele k úplnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku je vhodné odkázat na chronologii a výsledky znaleckého zkoumání, kdy se znalec zmiňuje o historii uskutečněných připojení k IP adresám, fungování keyloggeru apod. (viz str. 84-87) rozsudku. Na tomto místě je proto nutno konstatovat, že veškeré námitky uplatněné na str. 3/5 až 5/5 podaného dovolání jsou námitkami skutkovými ( např. subjektivní neznalost na straně znalce jiného způsobu získání identifikačních údajů nepostačí, spekulativní závěry soudů, že to byl odsouzený, který instaloval program keylogger na konkrétní PC, nebylo prokázáno, že by data získal právě obviněný apod.). Ve vztahu k těmto námitkám je potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o takto koncipovaných námitkách rozhodnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V podaném dovolání je však také zmiňováno znění jednotlivých ustanovení, kterými byl obviněný uznán vinným, přičemž obviněným je vytýkáno, že „žádný z několika stovek vytýkaných příkazů k úhradě nebyl padělán.“ Dále pak namítá, že formální podoba a obsah bezhotovostních platebních prostředků nejsou definovány právní normou, a proto nelze posoudit jednání obviněného jako padělání platebního prostředku, přičemž dále vznáší výhrady také k právní kvalifikaci jeho jednání podle §230 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti např. s výhradou, že žádný z vydaných příkazů nebyl padělán, považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně odkázat na již zmíněné ustanovení o zjišťování skutkového stavu. Také v souvislosti s tímto sice hmotně právním ustanovením trestního zákoníku byly předloženy důkazy a soudy následně tyto hodnotily a dospěly k závěru, že příkazy byly padělány, tudíž pokud je v dovolání tvrzeno, že k padělání nedošlo, jsou zpochybňovány úvahy soudů k otázce hodnocení důkazů. I přes uvedenou skutečnost však lze připustit hmotně právní dopad těchto námitek, a proto byly v daném případě akceptovány jako právně relevantní z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s tímto okruhem námitek odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (str. 64-67), které považuje za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a následně §125 tr. ř., považuje však za vhodné alespoň okrajově zmínit některé další skutečnosti, které závěry soudu druhého stupně podporují. Např. ve vztahu k §234 tr. zákoníku je nutno uvést, že předmětem ochrany jsou mj. české i jiné tuzemské platební prostředky (elektronické peníze, příkazy k zúčtování apod.). Za elektronické peníze se považuje i tzv. home banking (domácí bankovnictví), kdy majitel účtu v bance může prostřednictvím domácího terminálu (počítače) provádět některé peněžní transakce, jako je převod ve prospěch jiného účtu apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C.H. Beck, 2010, str. 2134). Dovolání je v tomto směru zaměřeno pouze na technický význam padělání peněžních prostředků, což je nejčastěji proveditelné v případě hmotných platebních prostředků jako jsou např. papírové peníze. Zcela je však opomíjena právě okolnost výše uvedeného home bankingu, kdy padělání se musí projevit v tom, že pachatel užije správných přihlašovacích a dalších údajů, bez vědomí klienta a banky, kdy platební prostředek je vydán jinou než oprávněnou osobou, což je prakticky shodné s paděláním příkazu k úhradě, kdy rovněž na papírovém předtisku jsou správně uvedeny všechny potřebné údaje, avšak podpis oprávněné osoby je nahrazen zdařile padělatelem, což vede k tomu, že je takový příkaz bankou akceptován. V případě elektronického bankovnictví jsou znaky podpisu příkazce nahrazeny právě utajovanými přihlašovacími údaji, kdy jejich zneužití je rovno úspěšnému zfalšování podpisu příkazce. K otázce správné právní kvalifikace jednání obviněného podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku lze odkázat na již shora zmíněný komentář Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C.H. Beck, 2010, str. 2145) .
Výhrady uplatněné v dovolání k právní kvalifikaci podle §230 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívají v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by komukoliv vznikla jakákoliv škoda samotným získáním přístupu k počítačovému systému nebo na nosiči informací, podle odvolatele je uvedené ustanovení naplněno pouze v případě, že by k případné škodě došlo teprve zneužitím získaných dat. Do subjektivní stránky trestného činu podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spadá také to (vedle úmyslného zavinění získat přístup k nosiči informací a neoprávněné užití takových dat - §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku), že pachatel jedná s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, objektivně nemusí takový následek nastat (viz Soubor rozh. NS č. 498, sv. 20, C.H.Beck). Hlavním cílem obviněného bylo odčerpání finančních prostředků z účtů občanů k tíži poškozené banky, kdy v daném případě se mu tento záměr nepodařilo realizovat (ohledně částky 3.204.158,- Kč) a jeho jednání bylo ukončeno ve fázi pokusu, neboť včasnou reakcí ze strany Č. s., a.s., která zadržela konečnou realizaci příkazů obviněného, k faktickému převodu finančních prostředků nedošlo.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu