ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.971.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 971/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný S. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 240/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 132/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný S. C. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 132/2016, uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že společně s M. D. v přesně nezjištěné době dne 14. 10. 2016 v P., J., navštívili v místě jeho bydliště poškozeného T. A. H., a požadovali po něm zaplacení finanční hotovosti 50.000 Kč nebo 2.000 Euro, a když poškozený odmítl jejich požadavku vyhovět, S. C. ho varoval, že příště již nemusejí od něho chtít pouze tuto částku, ale může jít třeba i o částku 200.000 Kč, nebo že také mohou přijít jiní lidé a poškozený třeba zmizí, což v poškozeném po zážitku ze dne 1. 10. 2016 vzbudilo obavu o jeho život, proto se rozhodl zaplatit a požádal o lhůtu dvou týdnů, aby peníze sehnal, dostal však lhůtu pouze do večera, přičemž poté dne 15. 10. 2016 v době kolem 09:30 hod. v P., J., vešli M. D. a S. C. do obchodu, který provozuje otec poškozeného, a dožadovali se přivolání poškozeného, který se před nimi schovával a nebral jim telefon, následně však byli zadrženi, a to poté, co přítelkyně poškozeného zatelefonovala na tísňovou linku 156.
3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 240/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině nově obviněnému podle §229 odst. 3 tr. ř. uložil trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stejným rozsudkem rozhodl i o odvoláních spoluobviněných proti témuž rozsudku obvodního soudu.
II.
4. Obviněný poté prostřednictvím obhájce podal proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný dovozuje, že se nedopustil jednání způsobem popsaným v odsuzujícím rozsudku a je přesvědčen, že měl být v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Má za to, že při setkání s poškozeným nebyla prokázána na jeho straně subjektivní stránka ve vztahu k trestnému činu. Poškozený dlužil peníze známému obviněného, a pokud označil vymáhání dluhu za vydírání, mohl se tak závazku zbavit. U hlavního líčení poškozený zpočátku nechtěl vypovídat a působil značně nedůvěryhodně.
6. Pokud poškozený pociťoval nějaké obavy, mohl to být důsledek prvního skutku ze dne 1. 10. 2016, jehož se však obviněný vůbec nezúčastnil (když i ve výroku o vině je předchozí událost zmíněna jako zdroj obav poškozeného). Obviněnému nelze také přičítat k tíži psychickou labilitu a drogovou závislost poškozeného.
7. S poškozeným obviněný mluvil jen v přítomnosti kamaráda poškozeného M. D. Dne 14. 10. 2016 byli u poškozeného doma a pozvání do bytu nesvědčí o obavách ze strany poškozeného. Druhý den, když poškozený nebral telefon, jej hledali v obchodě, který vede otec poškozeného, zde na veřejném místě a v přítomnosti zákazníků normálně diskutovali a neodešli ani tehdy, když do obchodu dvakrát vstoupila městská policie. Videozáznam z provozovny opět nesvědčí o nějaké vypjaté nebezpečné atmosféře.
8. Obviněný připouští, že fakticky s odkazem na nesprávné právní hodnocení skutku zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů a nakonec i skutkové závěry, které jsou teprve podkladem pro hmotněprávní posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu. Samotný popis skutkových okolností ve výroku neobsahuje popis vědomostní a volní stránky psychického stavu obviněného vztahující se k jeho trestné činnosti a zejména jejímu následku. Stran nevyjádřeného závěru o záměru obviněného způsobit poškozenému nějaký následek odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1015/2006.
9. Obviněný dále zopakoval, že na předchozím jednání vůči poškozenému neměl žádný podíl, závěr o jeho vině soud prvního stupně přesvědčivě neodůvodnil a založil jej jen na domněnkách. Obviněný vyrůstal v neutěšených poměrech, záleží mu na čistém trestním rejstříku, odsouzení vnímá jako nespravedlivé.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 240/2017, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 132/2016, a poté věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podstatnou část dovolací argumentace nelze pod dovolací důvod podřadit. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování, čehož se právě obviněný domáhá. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nejsou extrémní rozpory, které by zcela výjimečně mohly odůvodnit nutnost zrušení napadeného rozhodnutí.
12. Pod deklarovaný dovolací důvod by bylo možné podřadit námitku, podle níž popis skutku v tzv. skutkové větě neodpovídá zákonným znakům přečinu vydírání podle §175 tr. zákoníku, jmenovitě pokud jde o subjektivní stránku. Po rekapitulaci skutkových zjištění, podle nichž obviněný při vymáhání finanční částky poškozenému hrozil, že „mohou přijít jiní lidé a poškozený třeba zmizí“, je zjevné, že touto pohrůžkou byl poškozený nucen, aby zaplatil požadovanou částku. K vyjádření subjektivní stránky není nezbytné, aby byl úmysl ve skutkové větě deklarován výslovně, postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá. Pokud obviněný požadoval na poškozeném zaplacení finanční částky a současně mu vyhrožoval zmizením, pak nepochybně úmyslně působil pohrůžkou na vůli poškozeného v tom směru, aby něco konal. Za těchto okolností je bez významu, zda obviněný věděl o událostech ze dne 30. 9. 2016. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1015/2006 se vztahovalo k naplnění subjektivní stránky u pokusu trestného činu vraždy, zatímco přečin vydírání byl dokonán již pronesením vlastní výhrůžky a další následné jednání pachatelů ze dne 15. 10. 2016, byť by samo o sobě nenaplňovalo skutkovou podstatu přečinu vydírání, dokresluje úmysl pachatelů přinutit poškozeného k zaplacení požadované částky.
13. Protože námitky obviněného zčásti neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 240/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že podstatná část jeho námitek směřuje právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.
24. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnil pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze ani konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Obviněný v prvé části dovolání zdůrazňuje klidný a nekonfliktní způsob jednání s poškozeným a namítá, že poškozený neměl žádný důvod k tomu, aby se cítil ze strany obviněného ohrožen. Zcela přitom ale pomíjí, že na požadavek na zaplacení konkrétní finanční částky navázal pohrůžkou vůči poškozenému, že příště by od něj mohli chtít místo 50.000 Kč třeba i 200.000 Kč a že mohou přijít jiní lidé, a poškozený třeba zmizí. I když obviněný nemusel mít povědomí o předcházející události z 30. 9. 2016, na které se naopak osobně účastnil spoluobviněný M. D., výrok pronesený samotným obviněným má nepochybně povahu výhrůžky umocněné tím, že dluh na poškozeném vymáhalo více osob (obviněný a M. D.), že poškozenému byla poskytnuta jen velmi krátká lhůta na obstarání peněz a pachatelé již následující dne znovu poškozeného vyhledali v provozovně jeho otce, kde se před nimi ukrýval. I bez povědomí o předchozí události tak mělo jednání obviněného povahu pohrůžky násilí, kterou jiného nutil, aby něco konal (zaplatil dlužné peníze).
26. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul, nebo trpěl. Použitím výhrůžky je trestný čin dokonán a není nutné, aby pohrůžky v poškozeném skutečně vyvolaly obavu, jak namítá obviněný. Samo pronesení výhrůžky ze strany obviněného svědčí o tom, že tímto nedovoleným prostředkem nutil poškozeného k zaplacení požadované částky. Popis jednání obviněného tak dostatečně zřetelně odráží, že v přímém úmyslu působil na poškozeného výhrůžkou se záměrem dosáhnout toho, aby poškozený něco konal. Pro vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku tak nebylo nutné, aby soud ve skutkové větě výslovně definoval formu zavinění, postačuje totiž popis rozhodných okolností, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá. Pokud bylo v popisu skutku uvedeno, že obviněný žádal poškozeného o zaplacení finanční částky a současně mu vyhrožoval zmizením, pak zcela zjevně úmyslně působil na vůli poškozeného touto pohrůžkou se záměrem donutit jej, aby vykonal požadovanou činnost. Námitka obviněného, že v rozhodnutí nebyl vyjádřen závěr, že obviněný jednal se záměrem způsobit poškozenému určitý následek, nebo byl s jeho způsobením srozuměn, a že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě neodpovídají právnímu posouzení skutku jako přečinu vydírání, je z výše uvedených důvodů zjevně nedůvodná.
27. Protože námitky obviněného zčásti neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík