ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.998.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 998/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. N. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 45/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 136/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný L. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 136/2016, uznán vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 11 T 11/2016, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 T 92/2016, a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 5 T 6/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 9 To 380/2017, byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – 1 ks úhelníku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 11 T 11/2016, Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 T 92/2016, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 5 T 6/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 9 To 380/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
2. Trestné činnosti uvedené pod bodem 1) výroku rozsudku se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že dne 14. 1. 2016 kolem 23:00 hodin na chodníku v blízkosti budovy Městského úřadu v ulici Z. v P. n. L., okr. T., po předchozí slovní rozepři nejprve udeřil pěstí do obličeje B. P., v důsledku toho poškozený upadl na zem, poté jej obžalovaný dvakrát kopl do oblasti těla, tomuto poškozenému žádné zranění nevzniklo, následně obžalovaný doběhl ke Z. B., v domnění, že tento událost telefonicky oznámil na policii, chytil jej za batoh, který měl poškozený pověšen popruhem přes jedno rameno, strhl jej k zemi, tím stáhl batoh ze zad poškozeného, který poté ležel na boku na zemi a obžalovaný jej opakovaně udeřil pěstí do obličejové části hlavy a do jiných částí těla, a tímto jednáním poškozenému Z. B. způsobil podkožní krevní výron víček levého oka, podspojivkový krevní výron levého oka a tržnou ránu hřbetu nosu, zlomeninu nosních kůstek a zlomeninu spodiny a vnitřní stěny levé očnice s dvojitým viděním, která si vyžádala chirurgický operativní zákrok, který pakliže by nebyl proveden, hrozil by poškozenému trvalý závažný následek v podobě dvojitého vidění, s obvyklou délkou léčení 4 až 6 týdnů.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Táboře podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 45/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá podle obviněného v tom, že před nalézacím soudem nebyl vyslechnut svědek T. S., který v rámci podání vysvětlení označil za pachatele útoku právě obviněného a k věci podal výpověď jako jediný z přítomných (s výjimkou obviněného, poškozeného a dvou dalších přítomných osob, které si však vzhledem k opilosti nic nepamatovaly). Nalézací soud tak dovodil naplnění znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku z výpovědí dalších svědků včetně příslušníků Policie ČR, kteří napadení poškozeného Z. B. přítomni nebyli, takže jejich výpovědi vycházející z vyjádření obviněného, že poškozený „dostal, co mu patří“ se jeví jako nevěrohodné.
6. Nesprávné hmotněprávní posouzení shledává obviněný i v tom, že nalézací soud pominul vyjádření poškozeného, který při identifikaci pachatele udal, že šlo o osobu v šedé mikině nebo šedé bundě, či světlé bundě, s delšími vlasy i vousy, což zcela odporuje dalším svědeckým výpovědím, podle nichž měl na sobě obviněný v rozhodné době žlutozelenou reflexní vestu, byl nakrátko ostříhán a hladce oholen. I když se během výpovědi poškozený B. obracel na přítomného obviněného, ani jednou výslovně nepotvrdil, že jej napadl a zranil právě obviněný.
7. S ohledem na shora uvedené tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 45/2018, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 45/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána taková vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.
18. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zjevné, že pokládaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že nepovažovaly za nezbytné provádět důkazy další (tedy ani výslech svědka S.).
19. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnil pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze proto dovozovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. O výslech svědka T. S. se nalézací soud pokoušel opakovaně a i kvůli jeho výslechu bylo hlavní líčení vícekrát odročováno. Přes uložení pořádkové pokuty, podání podnětu k trestnímu postihu svědka za pohrdání soudem a snahu o výslech svědka prostřednictvím videokonference se nepodařilo uvedeného svědka vyslechnout za celou dobu od podání obžaloby dne 28. 12. 2016 do vyhlášení rozsudku dne 10. 1. 2018. V odůvodnění svého rozhodnutí ovšem nalézací soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval po více než rok trvajícím řízení osobní výslech tohoto svědka za nezbytný a na základě jakých dalších důkazů pokládal vinu obviněného za přesvědčivě prokázanou. Obviněného jako pachatele útoku jednoznačně určil poškozený Z. B. již na místě napadení (kde se v době příjezdu policie nacházel pouze tento poškozený a obviněný), bez pochybností označil za pachatele obviněného i u hlavního líčení, kdy více než rok od události podrobně popsal počáteční napadení B. P. obviněným a pak i následný útok obviněného na svou osobu. O vlasech a vousech útočníka pouze uvedl, že tehdy je měl obviněný o něco delší, než v době hlavního líčení, k němuž byl obviněný předveden z výkonu trestu. K situaci na místě napadení vypověděli jako svědci přivolaní policisté a i ti potvrdili, že už na místě poškozený bez pochybností a zcela určitě za pachatele označoval obviněného přítomného na místě útoku. Nalézací soud tedy mohl vycházet z jednoznačné výpovědi poškozeného podporované řadou dalších důkazů a po více než rok trvajícím řízení, v němž provedl celou řadu důkazů zaměřených na objasnění věci, mohl jako nadbytečný odmítnout výslech svědka T. S. (který měl původně rovněž označit obviněného za pachatele).
21. Nalézací a posléze i odvolací soud se tedy věcně zaobíraly návrhem obviněného na výslech svědka T. S., dostatečně a přesvědčivě však zdůvodnily, proč po provedení řady dalších důkazů, zejména po podrobném výslechu samotného poškozeného a policistů A. M., M. M., D. D. a J. V. o situaci na místě napadení, osobách zde přítomných a jejich chování, pokládaly okolnosti napadení poškozeného za dostatečně objasněné i bez výslechu tohoto navrhovaného svědka.
22. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, podle něhož Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
23. V posuzované věci však nalézací i odvolací soud dostatečně podrobně vyložily, k jakým závěrům dospěly na základě celé řady dalších důkazů, zejména pak podrobné a jednoznačné svědecké výpovědi samotného poškozeného podporované dalšími důkazy, proto mohly dovodit, že i bez provedení navrhovaného výslechu dalšího svědka S. byla totožnost obviněného jako pachatele útoku na poškozeného B. spolehlivě a s určitostí prokázána. Nelze proto dovodit, že by tyto soudy postupovaly způsobem, který by odporoval shora zmíněným zásadám a principům a odůvodňoval nezbytnost tato rozhodnutí zrušit.
24. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a uplatněné námitky dovolací důvod nenaplňují, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík