ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1066.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1066/2018-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. L. , zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 104/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2017, č. j. 21 Co 134/2017-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatil Okresnímu soudu Praha – západ doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č.j. 5 C 104/2015-84, zamítl - výrokem I. návrh žalobce vůči žalovanému na přisouzení písemné omluvy a výrokem II. návrh na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. července 2017, č.j. 21 Co 134/2017-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel především z ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kdy dovodil, že k zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít při výpovědi žalovaného jako svědka při jednání Městského soudu v Praze a při jeho podání vysvětlení v procesním postavení podezřelého z přečinu křivé výpovědi před Policií ČR. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, že v daném případě se žalovaný nedopustil případného excesu, takže jeho výroky byly kryty zákonnou licencí.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 23. 10. 2017 včasné dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotnou otázkou přípustnosti tohoto dovolání se dovolatel konkrétně nezabývá, byť odkazuje jak na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, resp. též na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 13/2007. V daném případě tak však v zásadě činí k podpoře vlastních závěrů o skutkovém stavu věci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých dovolatel buduje svoje dovolání, nelze shledat jeho odůvodnění dostačujícím, a tím odpovídajícím rigorózním požadavkům na ně kladeným procesním předpisem. Dovolatel se především nikterak speciálně nezabývá otázkou přípustnosti tohoto dovolání a tudíž ji a ni nevymezuje. Jak již bylo naznačeno, dovolatel v dovolání fakticky akcentuje výlučně vlastní skutkový náhled na projednávanou věc, aniž by např. přiléhavě konkretizoval, čím by se měl eventuálně odvolací soud při svém rozhodování odchýlit od dovolatelem uváděných judikátů. Při tom z napadeného rozsudku je zřetelně patrné, že odvolací soud svoje rozhodnutí náležitě s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu a v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu odůvodnil.
S ohledem na uvedené vady podaného dovolání, které obsahově nenaplňuje předpoklady vymezené ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 téhož zákona, proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Bylo již uvedeno, že dovolání v označené věci bylo podáno dne 23. 10. 2017 . Soudní poplatek za toto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze vydaného pod č. j. 21 Co 134/2017-113 činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000,- Kč. Žalobce však na tomto poplatku zaplatil doposud pouze 10.000,- Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000,- Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolateli uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§9 odst. 4 písm. a/, §9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu