ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1156.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1156/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce D. L. , zastoupeného JUDr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 250/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2017, č. j. 8 Co 1586/2017-240, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku zahájení trestního stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti a následně pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti. Okresní soud v Českých Budějovicích spojil ke společnému projednání a rozhodnutí trestní věci pro oba shora uvedené přečiny. Rozsudkem ze dne 8. července 2014 byl v bodě I. tohoto rozsudku žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let a šesti měsíců a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků. V bodě II. byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek přečinu obecného ohrožení. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2015 byl žalobce zproštěn obžaloby i ze skutku přečinu usmrcení z nedbalosti.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2017, 12 C 250/2015-207, žalované uložil zaplatit žalobci částku 60.000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a žalobci přiznal odškodnění formou peněžitého plnění podle ustanovení §31a OdpŠk, neboť konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti posuzovaného případu považoval za nedostatečné. V otázce výše stanovení nemajetkové újmy vzal v úvahu zejména povahu trestní věci žalobce, délku trestního řízení a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře poškozeného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2017, č. j. 8 Co 1586/2017-240, uložil žalované zaplatit žalobci dalších 40.000 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby pro částku 900.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 99.220 Kč. Odvolací soud uvedl, že sice nemá výhrad k řadě rozhodných momentů, které vzal v úvahu soud prvního stupně, ale některým hlediskům musí být podle jeho mínění věnována větší pozornost. Předeslal, že již samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého, protože významně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o liché obvinění. Pokud zásah do osobnostních práv žalobce trval déle než dva roky a měl významný vliv na postupný nárůst újmy poškozeného, u něhož se rozvinula psychická porucha přizpůsobivosti, je nutno uvažovat o vyšším odškodnění odvolatele než na úrovni 60.000 Kč. Přihlédnout je rovněž nutno k intenzitě narušení rodinné sféry života žalobce, který zátěž pociťoval mimo jiné rovněž prostřednictvím psychických následků své dcery. Na druhé straně odvolací soud vzal v úvahu, že poškozený byl trestně stíhán za pouze nedbalostní delikt, o trestním řízení informovala pouze regionální média, která žalobce nejmenovala a o případech neinformovala se zlým záměrem, poškozený nebyl omezen na osobní svobodě, orgány činné v trestním řízení nepostupovaly liknavě a poškozenému nebylo v důsledku trestního stíhání výrazněji zasaženo do jeho pracovní a veřejně činné sféry.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzující části výroku ve věci samé o zamítnutí žaloby ohledně částky 900.000,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 26. února 2018 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tu spatřuje v tom, zda pluralita nezákonných rozhodnutí v případě jednoho poškozeného představuje vznik závažnější újmy než v případě rozhodnutí jediného. Domnívá se také, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil další okolnosti případu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud, nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak již bylo uvedeno shora, žalobce spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. v tvrzené existenci v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného práva, konkrétně v otázce vlivu duplicity nezákonných rozhodnutí, která podle jeho názoru ve výsledku znamená výrazně intenzivnější zásah do jeho osobnostní sféry. Uvedená námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť na dovolatelem formulované otázce své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval, že by právě z tohoto důvodu pociťoval vyšší újmu ve své nemajetkové sféře. K tomu dovolací soud připomíná, že v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci. Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.
Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
K tomu však v případě žalobce nedošlo. Odvolací soud dostatečně zhodnotil důvody zahájení trestního stíhání žalobce, jeho délku, průběh, dopad na žalobce a přesvědčivým způsobem vysvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru, že v daném případě je odpovídající finanční satisfakce v částce 100.000 Kč. Při hodnocení věci přitom vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě odkazuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není zdůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu