ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1181.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1181/2018-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Tomášem Mottlem v právní věci žalobce A. Ž., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 311/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 53 Co 199/2017-72, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 C 311/2013-66, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok II), a to o dovolání podaném žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 53 Co 300/2016-60.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení jak z hlediska jeho majetkových poměrů, tak i proto, že jde v jeho případě o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků žalobci nemůže být sama skutečnost, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a nemůže tam pracovat, když se v této situaci ocitl v důsledku vlastního zaviněného a zavrženíhodného jednání (spáchání zvlášť závažného trestného činu); nadto je z úřední činnosti soudu známo, že žalobci byly na základě rozhodnutí soudů (viz rozhodnutí uvedená v odůvodnění soudu prvního stupně) přiznány finanční kompenzace, pročež žalobce zdaleka není zcela nemajetný. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce údajně splácí svůj dluh soukromé osobě; není důvod přenášet financování litigačních aktivit žalobce na stát. Vzhledem ke značnému množství podaných návrhů žalobcem, které nebyly úspěšné, lze u žalobce shledávat svévolné uplatňování práva. Soud prvního stupně na podporu výše uvedeného odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých již byl litigiózní (sudičský) přístup žalobce při výkonu svých procesních práv konstatován, a uzavřel, že žalobce zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 53 Co 199/2017-72, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v případě žalobce nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, když akcentoval, že majetkovou a příjmovou situaci, v níž se nachází, si přivodil vlastním protiprávním jednáním (spácháním zvlášť závažného trestného činu), navíc není zcela nemajetný, jeho sudičské aktivity vůči žalované jsou z úřední činnosti odvolacího soudu známy a lze odkázat na celou řadu rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech žalobce, která již existenci podmínek žalobce pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení mu zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení řešila, a to se shodným negativním závěrem.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání žalobce nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobce osvobodí od soudních poplatků a ustanoví mu advokáta pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 23 C 311/2013-80, které bylo žalobci doručeno dne 30. 10. 2017, vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta, a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. 53 Co 199/2017-72, s tím, že nebude-li do 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Ve vztahu k nyní projednávanému dovolání žalobce na tuto výzvu ve stanovené lhůtě ani následně nereagoval.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce k Nejvyššímu soudu podává desítky dovolání, jež byla ve větší míře odmítána nebo řízení o nich zastavováno. Dovolací soud má tak za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (srov. §1 o. s. ř.), nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 830/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Takové počínání by se dalo pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské) - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že žalobce neuvedl žádný závažný důvod, proč ve věznici nemůže dosahovat příjmů z pracovní činnosti. V takovém případě tedy nelze nemajetnost v důsledku absence příjmů zohledňovat jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014)
Jelikož v případě žalobce nejsou splněny předpoklady pro to, aby byl osvobozen od soudních poplatků, nelze žalobci ustanovit ani zástupce pro dovolací řízení.
V situaci, kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení a kdy ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že je důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání žalobce zastavil.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, rozhodnutí neobsahuje výrok o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení. O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodováno konečným rozhodnutím, jímž bude řízení před soudem skončeno (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.), což znamená v tomto případě rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání podaném žalobcem proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2016, č. j. 53 Co 300/2016-60, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 23 C 311/2013-39.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
Mgr. Tomáš Mottl
pověřený člen senátu