ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1203.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1203/2018-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 273/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, č. j. 16 Co 6/2017-199, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 10. 2016, č. j. 27 C 273/2010-178, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro podání dovolání (výrok II). Soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv jsou soudu z jeho úřední činnosti dostatečně známy poměry žalobce (který v tomto procesním postavení vystupuje či vystupoval u zdejšího soudu ve více než 380 věcech, kde typicky požaduje ustanovení zástupce z řad advokátů), byl žalobci zaslán formulář „Potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu a pozemků (srov. nemovitosti uvedené v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). Soudu je taktéž z jeho úřední činnosti známo, že žalobci byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 51 Co 479/2013-152, přiznána částka 242 000 Kč s příslušenstvím, tedy částka mnohonásobně překračující částku potřebnou k pokrytí nákladů právního zastoupení po podání dovolání. Soud prvního stupně na základě uvedených zjištění tak neshledal v případě žalobce předpoklady odůvodňující jeho osvobození od soudních poplatků, kdy osvobození a s tím související přiznání zástupce na náklady státu by mělo být naprostou výjimkou za situace, kdy účastník si skutečně v žádném případě nemůže obstarat zástupce na své náklady.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 16 Co 6/2017-199, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když podle něj soud prvního stupně správně zjistil, že majetkové poměry žalobce obecně osvobození od soudního poplatku, který by jinak připadal na žalobcem požadovanou částku, neodůvodňují. Odvolacímu soudu je navíc z jeho úřední činnosti známo, že žalobce po celá desetiletí pravidelně podává proti státu žaloby, jejichž počet již jistě přesáhl stovku. Jeho počínání tak lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské), když na podporu svých tvrzení odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08. Ani odvolací soud neshledal, že by se daná věc vymykala obvyklým žalobám podávaným žalobcem, v nichž je vždy nekonkrétně tvrzeno poškození jeho práv. Žalobce byl také v naprosté většině případů neúspěšný. V daném případě se jedná o svévolné uplatňování práva.
Proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu odvolacího podal žalobce dovolání ze dne 27. 4. 2017 (č. l. 204), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce současně v dovolání znovu požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. 27 C 273/2010-208, které bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2017, vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu č. j. 16 Co 6/2017-199 a současně žalobce poučil, že nebude-li do 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 23. 12. 2017 (č. l. 209), ve kterém opět požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013).
Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce k dovolacímu soudu podává desítky dovolání, jež byla v naprosté většině odmítána nebo řízení o nich zastavováno. Dovolací soud má tak za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (srov. §1 o. s. ř.), nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5154/2017, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, nebo ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 272/2017.
S ohledem na výše uvedené se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v případě žalobce jde o svévolné uplatňování práva. Nejvyšší soud se dále nezabýval ostatními závěry soudu odvolacího (poměry žalobce), neboť nebyla splněna již první podmínka uvedená v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce tak nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a tím ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zastaveno, nebylo třeba rozhodovat o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu