ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1284.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1284/2018-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovanému Vydavatelství Pražan, s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Ohradní 1087/63, zastoupenému Mgr. Janem Matesem, advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská 1701/25, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 101/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2017, č. j. 1 Co 33/2017-261, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. února 2017, č. j. 34 C 101/2010-255, odmítl návrh na rozšíření žalobního bodu II. žaloby o zvýšení požadované peněžní částky „o 50 až 100%“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 1 Co 33/2017-261, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na skutečnost, že předmětem odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně je žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit ve prospěch žalobce částku 1.000.000 Kč zvýšenou o 50 až 100% do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud připomněl, že (žalobcem navrhovaný) žalobní petit zůstal i po výzvě soudu neurčitý. Při tom žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný (§79 odst. 1 o.s.ř.). Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí (s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.) účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo z materiálního hlediska vykonatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1195/2011). Soud proto postupoval ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. správně.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 24. ledna 2018 včasné dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž závisí na vyřešení konkrétní otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dále se odvolací soud ve věci konkrétní otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 1195/2011, resp. 21 Cdo 909/2003). Dovolatel též mimo jiné poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, v němž se praví, že soud může přisoudit ultra petitum i vyšší zadostiučinění, nežli navrhnul žalobce. Žalobce navrhuje, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (včetně usnesení soudu prvního stupně).
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Bylo již uvedeno, že dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak s tímto názorem dovolatele se nelze ztotožnit. Především daná problematika je judikaturou Nejvyššího soudu řešena, jednak dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu dopadá na vlastní rozhodování obecného soudu, nikoliv na otázku jak má být navrhovatelem formulován žalobní petit.
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005).
Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost , která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o.s.ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud pak přihlíží k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu