ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.183.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 183/2018-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně P. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 18 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 28 Co 258/2017-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 18 C 37/2016-30, zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 23 500 000 Kč a o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 000 Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se žalobkyně domáhala z titulu nezákonného rozhodnutí správce daně (Finančního úřadu v Benešově a Finančního ředitelství v Praze) a rovněž z důvodu, že správce daně na ni podal trestní oznámení, které nakonec bylo orgány činnými v trestním řízení jako nedůvodné odloženo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním formulovaná otázka, zda nebyla založena odpovědnost žalované za trestní oznámení, které Finanční úřad v Benešově podal na žalobkyni, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud své rozhodnutí nevybudoval na dovoláním předkládané úvaze, že by podání trestního oznámení orgánem veřejné moci, které se posléze neukáže jako důvodné, a priori nemohlo vést k závěru o odpovědnosti státu. Při jejím posouzení se tak odvolací soud nikterak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud implicitně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 nebo k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1577/2006, podle nichž v případech podání nepravdivých trestních oznámení, na jejichž základě oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu. O takový případ v souzené věci ani podle obsahu žalobních tvrzení nejde. Odvolacím soudem přijaté řešení konečně není ani v kolizi se závěry žalobkyní akcentovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, neboť žaloba nebyla v této věci zamítnuta jen proto, že by odpovědnost státu za trestní oznámení podané orgánem veřejné moci, které bylo později policejním orgánem odloženo, byla ve všech případech vyloučena. Žalobkyní v dovolání připomínaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4.2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, se pak váže k problematice nákladů řízení a k tehdejšímu znění ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), do nyní projednávané věci tak obsahově nedopadá.
Plnil-li finanční úřad zákonem výslovně uloženou povinnost učinit oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán trestný čin a nebylo-li žalobkyní ve skutkové rovině tvrzeno, že by z jeho strany šlo o zlovolný či šikanózní postup a že by byly orgánům činným v trestním řízení předestírány smyšlené či zjevně nepravdivé údaje, prosadí se i nadále závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1008/2016, v němž uzavřel, že oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, je právem jak fyzických a právnických osob, tak i orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3697/16.
Žalobkyně neuvádí, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další jí nastolenou otázku, zda jí svědčí nárok na náhradu škody a odčinění imateriální újmy, ač sama nebyla účastnicí řízení, z něhož nezákonné rozhodnutí finančního úřadu vzešlo. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Z dovolání žalobkyně není v uvedeném rozsahu zřejmé, od jaké konkrétně specifikované ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V této části je tak dovolání postiženo vadou, která brání věcnému rozhodnutí o něm.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu