ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1977.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1977/2018-316
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně G. J. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalovanému L. K. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 30/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 11 Co 747/2016-267, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 11 Co 747/2016-267, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. prosince 2015, č. j. 33 C 30/2014-188, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. prosince 2015, č. j. 33 C 30/2014-188, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku v katastrálním území Ch., jehož součástí je rodinný dům v obci Ch. (dále již „nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“).
2. Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že v době, kdy se právní předchůdce (otec) žalovaného (L. K.) v soudním řízení domáhal u téhož okresního soudu (na základě uplatněného restitučního nároku) vydání předmětného nemovitého majetku, s nímž bylo i přes uplatněný restituční nárok v rozporu se zákonem věcně právně nakládáno, uzavřel dne 11. listopadu 1996 tehdejší „katastrální vlastník“ těchto nemovitostí – Z. L. coby prodávající kupní smlouvu s kupujícími manžely F. J. a žalobkyní. Tuto kupní smlouvu, na základě níž byl ve prospěch manželů J. proveden příslušný vklad vlastnického práva (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) do katastru nemovitostí, stejně jako této smlouvě předcházející převody těchto nemovitostí, shledal soud prvního stupně za absolutně neplatné právní úkony.
3. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. října 2006, č. j. 13 C 147/92-369, vyhověl restitučnímu nároku žalobce L. K. (otce žalovaného) a uložil povinnost Statuárnímu městu Ústí nad Labem vydat žalobci předmětné nemovitosti; k odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 12 Co 278/2007-503, v meritu (restituční) věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Posléze L. K. předmětné nemovitosti (na základě darovací smlouvy ze dne 18. prosince 2013) daroval svému synovi – nynějšímu žalovanému.
4. Následně soud prvního stupně poměřoval vlastnické právo žalovaného s principem ochrany dobré víry (z hlediska posouzení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku pro dobrověrné jednání) manželů J., s přihlédnutím k tomu, že F. J. (manžel žalobkyně) dne 14. ledna 2011 zemřel.
5. S ohledem na (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) soud prvního stupně „(...) zvažoval, který z dotčených principů (zda princip restituční, anebo princip ochrany práv nabytých v dobré víře) se ve sporných vztazích prosadí (...) Soud přitom shledal, že se v případě účastníků nutně prosadí princip restituční a že je třeba primárně poskytnout právní ochranu vlastnickému právu restituenta (otce žalovaného) a jeho právních nástupců (žalovaného).“
6. Soud prvního stupně konstatoval, že poskytl ochranu vlastnickému právu žalovaného z toho důvodu, že: „Restituční nároky, jak plyne i z dlouhodobé konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, mají v systému ‚běžných‘ soukromoprávních vztahů výsadní (pravotvůrcem, tj. státem favorizované) postavení a prosadí se i v této věci, byť na úkor ochrany práv nabytých v dobré víře ve stav zápisů v katastru nemovitostí. Restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09).“
7. Při posuzování okolností případu soud prvního stupně nezohlednil žalobkyní tvrzené investice do předmětných nemovitostí, neboť tato skutečnost „nic nemohla změnit na závěru o přednosti restitučních předpisů před principem ochrany dobré víry“ , když „otázka zhodnocení nemovitostí přirozeně je (či bude) stěžejní při jednání účastníků o narovnání sporných vztahů, resp. pro soudní řízení, v nichž své nároky vůči sobě navzájem uplatňují (anebo uplatní).“
8. Z pohledu meritorního rozhodnutí soud prvního stupně nepovažoval za právně relevantní ani další tvrzení žalobkyně stran osob, které v předmětném nemovitém majetku bydlí, porovnání intenzity (míry) křivdy, kterou utrpěla B. F. (teta otce žalovaného, jež v rozhodném období ve stavu tísně darovala předmětný nemovitý majetek státu, což ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, představovalo samostatný restituční titul, jenž z pozice oprávněné osoby po jmenované uplatnil právě L. K., otec žalovaného) se situací na straně žalobkyně (její rodiny), pasivity oprávněné osoby zajistit poznámku v katastru nemovitostí informující o probíhajícím soudním (restitučním) sporu k dotčenému nemovitému majetku, který byl (pro absenci takového údaje) postupně převáděn a v dobré víře koupen i žalobkyní a jejím (nyní již zesnulým) manželem.
9. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 11 Co 747/2016-267, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
10. Z pohledu odvolacího soudu provedl soud prvního stupně ve věci řádné a dostatečné dokazování, na jehož podkladě učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, které následně též správně právně posoudil. Odvolací soud shledal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za natolik výstižné a vyčerpávající, že na jeho odůvodnění (písemného vyhotovení) pro stručnost zcela odkázal.
11. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že: „Restituční nároky mají dle ustálené judikatury Ústavního soudu v systému ‚běžných‘ soukromoprávních vztahů výsadní postavení a podle názoru odvolacího soudu se prosadí i v této věci, byť na úkor ochrany práv nabytých v dobré víře ve stav zápisů v katastru nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu je třeba v dané věci považovat za primární restituční nárok, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že právní posouzení odvolacího soudu, respektive obou soudů, které dospěly k obecnému závěru o absolutní přednosti vlastnického práva pocházejícího z restitučního titulu před vlastnickým právem pocházejícím z ústavního principu ochrany dobré víry, nemá oporu v právním řádu a je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud).
13. Oba soudy vedeny uvedeným chybným právním názorem ignorovaly všechny argumenty dovolatelky dovolávající se zjištěných skutkových okolností případu a osobních poměrů účastníků, zásady proporcionality, vhodnosti, potřebnosti a obecné představy spravedlnosti; tím porušily právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek, jakož i právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. V další části svého dovolání pak žalobkyně velmi podrobně rozvádí svou dovolací argumentaci, a to i na podkladě označené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
14. Dovolatelka současně, dříve než bude rozhodnuto o jejím dovolání, navrhla, aby dovolací soud usnesením odložil právní moc i vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a podané žalobě dovolatelky vyhověl, případně aby jej včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně (ve stručnosti shrnuto z jeho obsáhle koncipovaného podání) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci, maje za to, že již soud prvního stupně reflektoval stěžejní nálezovou judikaturu Ústavního soudu a (stejně jako odvolací soud) vzal v úvahu „všechny tři kroky, tedy identifikaci dotčených práv (střet práva nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka), druhý krok tedy zachování maxima z obou dotčených práv a v rámci třetího kroku řešení střetu práv v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a obecnými principy.“ Závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
16. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
17. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy, od níž dovolatelka odvozuje svůj právní důvod nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně je – jak bude vyloženo níže – přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od (níže vyložené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu.
19. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud v usnesení ze dne 24. července 2012, sp. zn. II. ÚS 1663/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ), jímž bylo rozhodováno na základě ústavní stížnosti podané nynější žalobkyní, která brojila proti rozhodnutím ve shora již zreferované restituční věci, mj. vyložil:
20. „Stěžovatelka v ústavní stížnosti klade hlavní důraz na otázku dobré víry, s níž předmětné nemovitosti kupovala, a zcela přehlíží, že v řízení o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, neměly obecné soudy prostor se zabývat otázkou její dobré víry v době, kdy předmětné nemovitosti kupovala. Předmětem žaloby bylo vydání nemovitostí povinnou osobou, přičemž pro posouzení otázek relevantních pro meritorní rozhodnutí soudu byl určující stav ke dni účinnosti restitučního zákona. Rozhodnutím soudů v této věci vznikl stav, kdy jsou zde dva subjekty – žalobce a stěžovatelka, kterým svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Které z těchto dvou vlastnických práv je silnější, bude teprve předmětem sporu, pokud některá ze stran tento spor vyvolá. Teprve v tomto řízení bude prostor pro posouzení otázky dobré víry stěžovatelky při koupi (...) Ústavní soud chápe, že se stěžovatelka v důsledku neúměrně dlouho trvajícího restitučního sporu dostala do obtížné situace, když po 16 letech od koupě předmětných nemovitostí je ve značné právní nejistotě stran jejich vlastnictví. V rámci tohoto řízení však tuto nejistotu odstranit nelze (...)“
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
22. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v reflexi na judikaturu Ústavního soudu vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
23. Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na (níže uvedenou) judikaturu Ústavního soudu.
24. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
25. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
26. Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
27. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
28. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
29. Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
30. Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
31. Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
32. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
33. K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
34. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
35. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
36. K tomu Nejvyšší soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).
37. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
38. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně posuzovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
39. Za podstatné pro rozhodnutí v této věci považuje dovolací soud také okolnost, že ze shora zreferovaného nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ani z jeho pozdější judikatury nevyplývá, že by obecné soudy při řešení střetu restituovaného vlastnického práva a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele (tj. mimo právní institut vydržení) měly vždy (zásadně) preferovat (privilegovat) restituované vlastnické právo.
40. K tomu ostatně Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11, mj. vyložil: „Stěžovatelka se dovolává svým způsobem absolutní přednosti restitučního nároku před nároky ostatních subjektů. Tím by nepochybně došlo k vyčlenění privilegované skupiny restituentů, s níž by bylo nakládáno jinak, než s ostatními. A priori, pokud by vytvoření takovéto privilegované skupiny bylo způsobilé přinést něco jiného, než žádoucí efektivní zmírnění křivd, ke kterým vůči členům této skupiny či jejich předchůdcům došlo, by tento přístup nemusel automaticky znamenat nerovnost nepřípustnou za podmínek, které diktuje koncepce demokratického právního státu, respektujícího základní lidská práva a svobody. Nicméně je zřejmé, že tento cíl by v reálném životě při častokrát velmi spletitém, nepřehledném a bouřlivém vývoji vztahů k nemovitostem nebyl jeho výlučným produktem, nýbrž že by při něm nutně muselo docházet i k vytváření dalších majetkových křivd vůči osobám, majícím sporný majetek toho času ve své moci a přesvědčeným, že jsou jeho vlastníky, kdy důvodnost tohoto přesvědčení musí být prokazatelná v soudním řízení. Potencionálním obětem těchto nových křivd proto nemůže být zamezen přístup ke spravedlnosti, naopak jim musí být umožněno uplatnit prostředky k ochraně svých odůvodněných zájmů, reprezentované zejména soukromoprávními žalobami či umožněním účinných procesních obran v řízení proti nim vedených, a ponechat tak soudům v konkrétních případech široký prostor pro nalezení spravedlnosti v konkrétních okolnostech.“
41. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu, ale ani z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se oba soudy důsledně zabývaly posuzováním právně rozhodných okolností z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v rozsahu a způsobem vymezeným právě v označeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů sice vyplývá, že uvedené soudy při rozhodování reflektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, nicméně tuto zcela důsledně nepromítly do své právně kvalifikační úvahy, a to (opakovaně zdůrazněno) z pohledu zkoumání, zda zjištěný skutkový stav byl či nebyl podřaditelný pod zmíněnou skutkovou podstatu nabytí nemovitosti nevlastníkem na základě jeho dobré víry, tj. z pohledu Ústavním soudem v označeném nálezu vymezených znaků nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobrověrného jednání nabyvatele (v daném případě žalobkyně a jejího manžela).
42. Odvolací soud, jenž se zcela ztotožnil s právně kvalifikačním závěrem soudu prvního stupně, si v zásadě protiřečí, kdy na straně jedné reflektuje judikaturu Ústavního soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“, avšak současně privileguje právní názor, že restituované vlastnické právo má při posuzování s vlastnickým právem dobrověrného nabyvatele (zásadní) přednost, čímž je ovšem popřeno (vytěsněno) posuzování Ústavním soudem vymezené skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud tak učinil s ohledem na názor vyložený již soudem prvního stupně, který tuto svou právní argumentaci ovšem odvíjel od nedůsledně interpretovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09.
43. V tomto nálezu sice český orgán ochrany ústavnosti vskutku vyložil, že vzhledem ke smyslu restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, či zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vše ve znění pozdějších předpisů) „je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů“ , avšak tento jeho závěr – jak plyne z kontextu uvedeného nálezu – není apriorní (viz poslední odstavec na str. 9 odůvodnění tohoto nálezu – arg.: „Při materiálním pohledu na právo je zřejmé, že vedlejší účastnice řízení H., jakož i samozřejmě bratr stěžovatelky Š. si museli či alespoň měli být vědomi nároku stěžovatelky na ideální polovinu předmětného pozemku; nedostatek jejich dobré víry ostatně naznačuje i Nejvyšší soud. Přesto byli oba neoprávněně zvýhodněni, aniž by soudy jakkoliv posuzovaly celý komplex vztahů a právních jednání ve věci mezi účastníky řízení a státními orgány...“
44. Především však k sumarizaci dosud judikovaných závěrů a k precizaci skutkové podstaty nabytí vlastnictví k nemovitosti (mimo právní institut vydržení) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v poměrech dosavadní občanskoprávní úpravy, došlo právě shora vyloženým nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, z nějž ovšem neplyne, že by pro restituovaný nemovitý majetek při posuzování konkurence s vlastnickým právem dobrověrného nabyvatele platil (zásadně platit musí) jiný (privilegovaný) právní režim.
45. Jestliže tedy nebyly důsledně zohledněny všechny právně významné okolnosti daného případu (především) s (individuálními) okolnostmi, které jako zásadně právně významné z pohledu nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, neměl vskutku Nejvyšší soud jinou procesní možnost, než ve smyslu §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
46. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i prvoinstanční rozsudek a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
47. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (§243 písm. b/ o. s. ř).
48. V dalším řízení tedy soud prvního stupně bude důsledně posuzovat, zda v případě dovolatelky byly či nikoliv naplněny podmínky pro nabytí jejího vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, respektive zda jsou v jejím případě naplněny podmínky pro poskytnutí soudní ochrany jejímu tvrzenému vlastnickému právu k žalobou dotčeným nemovitostem.
49. Nejvyšší soud poznamenává, že výčet shora v označeném nálezu Ústavního soudu vyložených individuálních okolností, k nimž je třeba přihlížet při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, není pochopitelně úplný, a že v daném případě bude povinností soudu též pečlivě přihlížet i k tvrzením, jež žalobkyně vznesla ve své žalobní argumentaci a naposledy je stran nezbytnosti posouzení individuálních okolností tohoto případu vyložila v podaném dovolání, když nikoliv nepodstatné je též její tvrzení o tom, že právní předchůdce žalovaného, ač byl zastoupen advokátem, byl po dobu daného restitučního řízení zcela nečinný i přes zjištění (vědomost informací), že předmětné nemovitosti jsou (postupně) zcizovány (dovolatelka v tomto směru argumentuje tím, že právní předchůdce žalobce např. mohl učinit předmětný podnět k provedení zápisu do katastru nemovitostí ve formě poznámky, jež by existenci daného soudního sporu každému, kdo by nahlédl do katastru nemovitosti, signalizovala; k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 9 As 60/2007, in https://nssoud.cz , nebo Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, či ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015). Bude to tedy poměřování právě individuálních okolností tohoto případu, které zřejmě sehraje v daném sporu stěžejní úlohu při posuzování konkurence vlastnických práv účastníků tohoto řízení z hlediska poskytnutí soudní ochrany, jak měl na mysli Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
50. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu