ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1717.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1717/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci v právní věci žalobců a) J. B. , a b) M. B. , zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 452/2010-395, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 452/2010-395, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 5 C 225/2008-177, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „jsou vlastníky domu čp. (bytový dům) na parc. č. 1830/1 a pozemku parc. č. 1830/1 (zastavěná plocha) a nádvoří) o výměře 1357 m2, parc. 1831/1 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 122 m2, a parc. č. 1833 (ostatní plocha) o výměře 1031 m2, jejichž vlastnictví je zapsáno na LV č. 321 pro obec a kat. území M. H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě postavené na tvrzení, že žalobci dne 16. července 1999 uzavřeli s J. M. ohledně předmětných nemovitostí zástavní smlouvu i kupní smlouvu, která je však absolutně neplatná z důvodu, že jde o tzv. propadnou zástavu. Úmyslem žalobců nebylo na žalovaného převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem. J. M. proto nemohl posléze platně převést své vlastnické právo (kupní smlouvou ze dne 23. října 2006) na Mgr. I. K., která z téhož důvodu nemohla platně převést vlastnictví k těmto nemovitostem (darovací smlouvou ze dne 20. května 2008) na svého syna O. K. – žalovaného. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť kupní smlouvu ze dne 16. července 1999 neshledal neplatnou dle §39 obč. zák., když provedeným dokazováním se žalobcům nepodařilo prokázat, že neměli vůbec úmysl předmětné nemovitosti prodat.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 19 Co 452/2010-260, shora cit. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podané určovací žalobě vyhověl, tj. určil vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem. Odvolací soud dospěl k závěru, že pravým účelem uzavření kupní smlouvy nebylo získání předmětných nemovitostí J. M. do vlastnictví, ale že stimulem k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu, tedy splnění závazku o půjčce převodem nemovitostí, pokud by půjčka nebyla uhrazena. Dovodil, že skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Taková smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva a je tudíž pro rozpor s účelem zákona neplatná podle §39 obč. zák. Odvolací soud neshledal relevantní obranu žalovaného, že předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaného nevynaložila běžnou opatrnost, kterou po ní bylo možno požadovat. Dovodil, že žalovanému nelze poskytnout ochranu jeho domněle nabytého vlastnického práva z absolutně neplatné smlouvy uzavřené žalobci dne 16. července 1999.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, dovolání zamítl. Zdůraznil, že odvolací soud vzal při rozhodování všechny důkazy o právně významných skutečnostech v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu §132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě věcně správně rozhodl. Odvolací soud rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví dovolatele jednajícího v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, když poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, které je výrazem reflektování již takto dříve judikovaného právního názoru velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. února 2010, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2010.
Žalovaný proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu podal ústavní stížnost, o které Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) rozhodl nálezem ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, tak, že „Výroky I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, ze dne 30. října 2012, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 19 Co 452/2010-260, ze dne 8. prosince 2011 se ruší.“ Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. uvedl, že nemá z ústavního hlediska důvod zpochybňovat závěry obecných soudů ohledně neplatnosti prvotní kupní smlouvy, avšak za opodstatněné považuje námitky žalovaného (v řízení před Ústavním soudem vystupujícího v procesním postavení stěžovatele) stran nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ústavní soud shledal opodstatněnou i námitku stěžovatele týkající se jeho tvrzené existence dobré víry jako nabyvatele předmětných nemovitostí. Ústavní soud odkázal na svá rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 3061/11, a konstatoval, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Ústavní soud dále v odůvodnění svého nálezu vyložil:
„35. V nyní projednávané věci se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval, když se zabýval dobrou vírou matky, resp. rodičů stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí matkou stěžovatele od p. M., a k dobré víře stěžovatele lze vztáhnout případně pouze konstatování o tom, že darovací smlouva byla uzavřena poté, co vedlejší účastníci vyzvali matku stěžovatele k dobrovolnému vydání nemovitostí. To však nelze rozhodně považovat za dostatečné a navíc spis neobsahuje žádný důkaz o doručení výzvy ze dne 30. dubna 2008 rodičům stěžovatele, přičemž matka stěžovatele při výslechu před soudem prvního stupně vypověděla, že tuto výzvu neviděla. Dále pak ani závěr o tom, že rodiče stěžovatele byli upozorněni na probíhající soudní spor mezi vedlejšími účastníky a p. M. týkající se ale jiných (než předmětných) nemovitostí z provedených důkazů nevyplývá. Z těch vyplývá pouze upozornění rodičů stěžovatele na (dřívější) spor o předmětné nemovitosti, který byl ale v době uzavření kupní smlouvy mezi matkou stěžovatele a p. M. již pravomocně ukončen, o čemž byli rodiče stěžovatele informováni. S ohledem na tyto skutečnosti pak ztrácejí oporu další navazující závěry odvolacího soudu stran toho, zda rodiče stěžovatele při nabývání předmětných nemovitostí matkou stěžovatele vynaložili dostatečnou opatrnost atd.
36. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě pouze odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu dovolacího.
37. Tímto postupem Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, které se v podstatě nezabývaly dobrou vírou stěžovatele, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud pak ani nevážili možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07 a naplnění dobré víry stěžovatele s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily.
38. V dalším řízení se obecné soudy budou muset vypořádat zejména s tvrzeními stěžovatele o existenci jeho dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí, a to včetně otázky doručení výzvy k vydání předmětných nemovitostí datované dnem 30. dubna 2008 rodičům (matce) stěžovatele.
39. Ústavní soud v neposlední řadě nemohl přehlédnout ani okolnost, že neplatnosti prvotní kupní smlouvy se dovolávali vedlejší účastníci, kteří tuto neplatnost (spolu)zavinili a kteří postupovali, jak je popsáno výše, tedy po dlouhou dobu se chovali v souladu s touto smlouvou, uzavřeli s p. M. smír o vyklizení předmětných nemovitostí, nechali si od p. M. i vyplatit zbytek kupní ceny a uzavřeli s ním dohodu o úhradě daně z převodu nemovitosti za předmětné nemovitosti atd.“
Odvolací soud poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 452/2010-395, ve věci samé (žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně dle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud v řízení – s ohledem na právní názor Ústavního soudu – prověřoval, zda písemná výzva žalobců ze dne 30. dubna 2008 matce žalovaného, na jejíž jméno byla adresována výzva na vyklizení nemovitostí, byla adresátce doručena, když ta při svém výslechu před soudem prvního stupně popřela, že by takový dopis viděla. Žalobci na podporu svého tvrzení, že zásilku matka žalovaného obdržela, předložili pouze doklad o zaslání zásilky na jméno matky žalovaného ze dne 15. května 2008 pod č. R 016019. Ovšem ani dotazem na Českou poštu, a. s. se nepodařilo otázku doručení dopisu objasnit, neboť již proběhla skartační lhůta dokladů z roku 2008. Provedeným výslechem žalovaného odvolací soud zjistil, že žalovanému o dopise ze dne 30. dubna 2008 nebylo nic známo, když s rodiči nebyl v dennodenním kontaktu, i když s nimi žil ve společné domácnosti. Před uzavřením smlouvy věděl a z obsahu z výpisů z katastru nemovitostí zjistil, že jeho matka je zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí.
„Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud otázku tvrzení dobré víry žalovaného posoudil znovu a oproti svému předchozímu rozhodnutí nyní plně ve prospěch žalovaného. V tomto směru za významné shledal objasnění okolností předcházející převodu nemovitosti z matky na žalovaného a to i v souvislosti s tím, co vyšlo v řízení najevo, tedy že prokazatelně matka (resp. rodiče) žalovaného v době uzavření smlouvy s J. M. nevěděli o tom, že by probíhalo soudní řízení o jiné nemovitosti (v tomto se zcela shodují výpovědi svědka M. i rodičů) a že nebylo prokázáno doručení dopisu z 30. 4. 2008 matce žalovaného. Protože žalovaný sám o předchozím osudu nemovitostí nic nevěděl, spoléhal na správnost zápisu v katastru, kde byla zapsána jako vlastník jeho matka, když mu bylo známo, že zakoupila tyto nemovitosti již dříve. Navíc převod na něj se uskutečnil v souladu s dřívějším záměrem rodičů (viz i shodné výpovědi jeho rodičů o důvodech zakoupení nemovitosti pro pozdější převod na zletilé dítě). Pak nelze než uzavřít, že žalovaný svoji dobrou víru o nabytí nemovitostí do svého vlastnictví prokázal, když žalobci pak mimo okolnosti zaslání dopisu matce žalovaného nic jiného ke zpochybnění jeho dobré víry netvrdili.
Za této situace proto odvolací soud posoudil otázku dobré víry žalovaného již plně v souladu s právními názory vyslovenými Ústavním soudem v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 306/11, II. ÚS 165/11 a I. ÚS 143/07, když skutkový stav jak byl nyní zjištěn, umožňoval aplikovat na vztahy účastníků právní názory v těchto nálezech vyslovené…Proto odvolací soud uzavřel, že žalovanému jako dalšímu (v pořadí třetímu) nabyvateli je potřeba poskytnout ochranu jeho v dobré víře nabytých práv v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nenese žádný podíl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobci aj. M. již v roce 1999…“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Namítají, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka. Dovolatelé odkazují na judikaturu dovolacího soudu a dovozují, že tím je dána přípustnost jejich dovolání. Kromě toho namítají, že žalovaný svou dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí žádným způsobem neprokázal, naopak v průběhu řízení uváděl, že se o věc nikterak nezajímal, že se jednalo o věc jeho rodičů. A byla to právě matka žalovaného, která na výzvu dovolatelů k vyřešení majetkoprávního vztahu ohledně předmětných nemovitostí reagovala tak, že tyto nemovitosti darovací smlouvou ze dne 20. května 2008 převedla na žalovaného. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudkem určí, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem v zákonné lhůtě, zabýval se předně otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatelé v dovolání zpochybňují dobrou víru žalovaného při nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem a dále namítají, že odvolací soud nerespektoval v řešení této otázky judikaturu dovolacího soudu. Posouzení toho, zda v řešení otázky nabytí od nevlastníka se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu (případně, zda dosavadní judikatura má s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu doznat změny) předznamenává, že řešení takové (hmotně) právní otázky bude vyplývat z odůvodnění napadeného rozhodnutí, což v tomto případě nebylo odvolacím soudem zcela splněno. Proto – jak bude rozvedeno níže – dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud respektuje právní závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12. Vytýká však odvolacímu soudu, že ten zcela rezignoval na právní posouzení zjištěného skutkového stavu, neboť pouhý odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, příp. zdůraznění, že je potřeba žalovanému poskytnout ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ , nepředstavuje relevantní právně kvalifikační závěr, který je soud povinen v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. odpovídajícím způsobem (jako důsledek své aplikační úvahy) vyložit.
Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
Potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud ve shora označeném rozhodnutí čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru, že „Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evroposké úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci současně jde na vrub věcné správnosti rozhodnutí; v takovém případě je pak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo žalobci podáno opodstatněně.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. byl povinen dovolací soud přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud před vydáním napadeného rozsudku přistoupil k zopakování některých důkazů, avšak procesu hodnocení těchto důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nevěnoval patřičnou pozornost, a i v tomto ohledu nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní úpravy tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Zásadě volného hodnocení důkazů však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu, budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, případně nebylo přihlédnuto ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí.
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu, a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu, vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností), zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 867/2011).
Takto vyložené zásadě volného hodnocení důkazů ovšem odvolací soud důsledně nedostál, což mohlo vést k vydání věcně nesprávného rozhodnutí.
Při jednání před soudem prvního stupně dne 4. listopadu 2009 (viz protokol o jednání na č.l. 109) bylo přistoupeno k výslechu svědkyně Mgr. I. K. (matky žalovaného, která dne 20. května 2008 uzavřela s žalovaným darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování předmětných nemovitostí), která mj. vypověděla:
„K dotazu samosoudkyně, zda bylo svědkyni něco známo o historii nemovitosti, svědkyně uvádí, vše vyřizoval manžel, já jsem v podstatě byla jen u podpisu smlouvy. Od manžela jsem věděla, že kdysi ohledně nemovitosti probíhal nějaký spor, ale v realitní kanceláři nás ujistili, že je všechno v pořádku. U toho ujištění byl manžel a myslím, že to bylo řečeno i u podpisu smlouvy a je to tam i napsané…
K dotazu žalobce proč nereagovali na dopis, kterým jim doporučeně posílal a předkládá svědkyni dopis k nahlédnutí, přičemž se táže, proč na dopis nereagovali. Svědkyně se táže jaký dopis a po nahlédnutí do dopisu uvádí, já osobně jsem tento dopis neviděla, zda zná dopis manžel, to neví, podle mě nám žádný dopis nepřišel.“
Dne 23. dubna 2010 soud prvního stupně přistoupil k výslechu svědka J. M. (s nímž dovolatelé uzavřeli dne 16. července 1999 ohledně předmětných nemovitostí zástavní smlouvu a kupní smlouvu) v místě jeho bydliště (viz protokol o jednání na č.l. 137 a násl.), který mj. vypověděl:
„Přilehlou budovu jsem prodal K. přes stejnou realitní kancelář. V té realitní kanceláři se mnou byl JUDr. K. O tom, že běží spor ohledně nemovitosti jsme K. řekli. Byl tam se mnou pan doktor K., ten jim to vysvětlil. Byli jsme domluveni tak, že pokud spor nedopadne, dobře, tak jim peníze vrátím.“
Soud prvního stupně při jednání dne 2. června 2010 (viz protokol o jednání na č.l. 153 a násl.) přistoupil i k výslechu Ing. V. K. (otce žalovaného), který mj. vypověděl:
„…během jednání jsme se dozvěděli, že ohledně nemovitosti probíhal nějaký spor a že je právoplatně uzavřen. O tom sporu nás informovala realitní kancelář a pak při podpisu smlouvy i vlastník nemovitosti, kteří argumentovali tím, že spor je uzavřen, což potvrzuje fakt, že zmizela blokace z katastru nemovitostí…“
Odvolací soud při jednání konaném dne 6. června 2011 (viz protokol o jednání na č.l. 223 a násl.) přistoupil k výslechu svědka J. M., který k okolnostem při uzavření kupní smlouvy s Mgr. I. K. mj. vypověděl:
„Pokud jsem dotazován na okolnosti uzavření kupní smlouvy dne 23. října 2006 s paní K., pak uvádím, že jednání probíhalo v realitní kanceláři, přes kterou jsem nemovitosti prodával. Byl tam přítomen můj tehdejší právní zástupce JUDr. K.. Ten vysvětlil manželům K., že i když řízení u krajského soudu skončilo v můj prospěch, pak nelze vyloučit, že pan B. může podat další žaloby nebo další úkony a že může případně ještě věc pokračovat. S tímto však byli oba srozuměni a s tím také se mnou kupní smlouvu uzavřeli. U toho také byl i majitel realitní kanceláře…“
Po zrušení prvně vydaného rozsudku odvolacího soudu přistoupil odvolací soud při jednání dne 12. prosince 2013 (viz protokol o jednání na č.l. 391 a násl.) k výslechu žalovaného (tehdy studenta vysoké školy), který mj. vypověděl:
„Já jsem ještě jako nezletilý žil s rodiči ve společné domácnosti. Poté, zejména po roce 2008 sice jsem měl trvalé bydliště u nich, ale nemohu říci, že bych se soustavně zdržoval všech 7 dní v týdnu u svých rodičů. Denně jsem tedy s nimi v kontaktu nebyl. Nevím nic o dopisu z 30. 4. 2008, takový dopis mi ani rodiče, tedy matka nebo otec neukázali, nevím o něm nic…Pokud jsem dotazován na okolnosti uzavření darovací smlouvy na moji osobu matkou, tak v té době jsem byl zletilý a záměr v rodině byl takový, že bych v budoucnu mohl nemovitost sám využít k podnikatelským účelům, např. jí pronajímat. V souvislosti s darováním jsem byl seznámen s obsahem zápisu v katastru nemovitostí, kdy vlastníkem byla moje matka. Nic jiného o osudech před tím, než se moje matka stala vlastníkem, mi známo nebylo. V tomto směru ani rodiči jsem nebyl nijak informován. V současné době studuji vysokou školu ekonomickou…“
Odvolací soud při rozhodování vycházel i z originálu podacího lístku, z nějž vyplývá, že u pošty v M. H. byla dne 15. května 2008 pod označením R 016019 631 podána poštovní zásilka, jež dle tvrzení žalobců obsahovala písemnou výzvu žalobců vůči Mgr. I. K., ve které žalobci sdělují jmenované, že není vlastnicí předmětných nemovitostí a proto ji budou žalovat, dále jmenovanou vyzývají, aby žalobcům dobrovolně předmětné nemovitosti vydala, požadují po jmenované zaplacení nájemného a závěrem ji vyzývají k jednání v těchto záležitostech.
Předmětné důkazy, s přihlédnutím k výše uvedenému, odvolací soud nehodnotil zcela v souladu se zásadou obsaženou v §132 o. s. ř., neboť jím přijaté závěry vyznívají – v konfrontaci s obsahem spisu - do jisté míry nelogicky, resp. v procesu zjišťování pro rozhodnutí zásadně významných skutečností nebylo postupováno důsledně dle §132 o. s. ř.
Svědek J. M. se v přítomnosti svého právního zástupce ve své výpovědi zmiňuje (v prvé své výpovědi) o existenci soudního sporu, resp. (ve druhé své výpovědi) o tom, že jeho právního zástupce Mgr. K. a jejího manžela informoval o pravomocném skončení soudního sporu (ve prospěch svědka M.) s tím, že „nelze vyloučit, že pan B. může podat žaloby nebo další úkony a že může případně ještě věc pokračovat.“ Oba adresáti v tu dobu byli podnikatelé, u nichž je tedy třeba presumovat vyšší míru obezřetnosti, přičemž s ohledem na takto jim sdělenou relevantní informaci jmenovaní se pouze dle svých tvrzení spokojili s předmětným ujištěním, aniž by projevili zájem uvedené informace verifikovat. Tuto okolnost je pak třeba dále zohlednit (dosadit do dalšího sledu událostí) při tvrzení manželů K., že do jejich dispoziční sféry se nedostal předmětný dopis žalobců obsahující výzvu k předání nemovitostí a k řešení s tím spojených záležitostí oproti existujícímu podacímu lístku, jenž je průkazným dokladem, kdy byla tato poštovní zásilka předána k poštovní přepravě (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 325/96). Prokazatelně tedy žalobci předmětnou poštovní zásilku předali k poštovní přepravě dne 15. května 2008, přičemž manželé K. tvrdí, že jim žádná taková výzva žalobců doručena nebyla, když ovšem již dne 20. května 2008 Mgr. I. K. převádí darovací smlouvu předmětné nemovitosti na svého syna – žalovaného, který v tu době studuje v Praze vysokou školu, ještě nepodniká, takže vyvstává zde potřeba sled výše popsaných okolností zasadit do navazujícího průběhového děje, kdy Mgr. I. K. v krátké časové návaznosti od odeslání předmětné písemné výzvy žalobců přistupuje k tak zásadnímu majetkovému transferu – darování předmětných nemovitostí svému synovi, jenž coby tehdy student uvedené nemovitosti zjevně ještě nepotřeboval k podnikání, přesto byl zatížen povinnostmi, jež z taktového darování nemovitého majetku – z pozice nového vlastníka plynou. Jinými slovy řečeno, z nepřímých důkazů (výslechy žalobců, podací lístek, s přihlédnutím k výpovědi svědka J. M.) se nabízí logicky semknutý skutkový rámec vyznívající v pravděpodobnostní závěr o doručení předmětné písemné výzvy žalobců Mgr. I. K., přičemž v těchto skutkových souvislostech lze učinit - s ohledem na bezprostřední darování předmětných nemovitostí žalovanému – jako pravděpodobnostní také závěr o tom, že žalovaný byl svými rodiči (s nimiž žil ve společné domácnosti) informován o vzneseném požadavku žalobců.
Jednání Mgr. I. K. a jejího manžela se ve světle jimi tvrzené skutkové verze popisu okolností před a po uzavření předmětné smlouvy jeví jako krajně nelogické, neboť každý průměrný podnikatel by nepochybně značně znejistil, pokud by se mu dostala informace, že ohledně jím kupovaných nemovitostí probíhá, resp. probíhal či probíhat ještě může soudní spor, který v konečném důsledku by mohl znamenat ztrátu jeho vlastnického práva k nemovitostem, o které projevuje zájem. Kromě posouzení věrohodnosti výpovědi manželů K. (v konfrontaci s výpovědí žalobců a především svědka J. M.) je zapotřebí shora osvětlenou optikou nahlížet, pečlivě hodnotit a přihlížet ke všem okolnostem případu v souvislosti s (ne)existencí a s (ne)doručením písemné výzvy žalobců vůči Mgr. I. K. a bezprostřednímu darování předmětných nemovitostí žalovanému (vysokoškolskému studentu ekonomie), který sice žil ve společné domácnosti se svými rodiči, ale tvrdil, že o uvedených okolnostech neměl žádné informace a vycházel toliko z údajů v katastru nemovitostí. Takový (manžely K. a žalovaným popisovaný) sled událostí je podle názoru dovolacího soudu krajně nelogický, nepravděpodobný a vykazující jistý věcný, časový i personální nesoulad z hlediska jimi tvrzeného skutkového děje. V této souvislosti je vhodné připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 3033/2010, ve kterém dovolací soud vyložil, že prokázání (vyvrácení) určitého tvrzení nebrání jakékoliv pochybnosti, nýbrž jen pochybnosti, které jsou důvodné (rozumné). Nejsou-li takové, pak pravděpodobnost prokazovaného tvrzení hraničí s jistotou, a tvrzení je tudíž třeba považovat za prokázané.
Poněvadž ani z kasačního rozhodnutí Ústavního soudu neplyne kategorický a pro soudy závazný skutkový závěr, nýbrž se z něj podávají pochybnosti o dosud soudy učiněném skutkovém závěru, kdy Ústavní soud odkazuje pouze na některé důkazy, nehodnotí však všechny ve spise soustředěné, resp. v řízení provedené důkazní prostředky, je dovolací soud toho názoru, že v této části nedochází k nerespektování právního názoru Ústavního soudu, nýbrž k rozvinutí jeho názoru, že je třeba dobrou víru žalovaného pečlivě zkoumat. Jakou optikou je třeba nahlížet při hodnocení relevantních důkazů, přitom Nejvyšší soud naznačil shora, kdy podle jeho názoru o dobré víře žalovaného panují jisté pochybnosti, přičemž je na odvolacím soudu, aby v dalším řízení důsledně přistoupil k aplikaci §132 o. s. ř. Tomu pochopitelně musí být podřízena i struktura odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, kdy právní posouzení věci se činí ze závěru o skutkovém stavu, jemuž předcházejí (na sebe navazující) dílčí skutková zjištění učiněná z příslušných důkazních prostředků, jimiž soud podrobil dokazování, příp. která odvolací soud převzal od soudu prvního stupně jako správná pro své meritorní rozhodnutí, po zhodnocení v intencích zmíněného §132 o. s. ř.
V této souvislosti lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, ve kterém bylo judikováno:
„Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel §132 o. s. ř….
Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.“
Závěrem Nejvyšší soud vyslovuje podiv nad tím, že dosud v katastru nemovitostí nebyla učiněna příslušná poznámka o napadnutí žaloby v této věci o určení vlastnictví k nemovitostem zapsaných v katastru nemovitostí (srov. §9 odst. 1 písm. b/ zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdejším znění; posléze byla v důsledku novely cit. zák. v jeho §9a upravena poznámka spornosti; nyní podle §23 odst. 1 písm. o/ zákona ř. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/ k nemovitosti se zapisuje rovněž poznámka o podané žalobě, kterým se navrhovatel domáhá, aby soud vydal takové rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru, na jehož základě by mohl být proveden vklad do katastru, pokud se na jeho základě nezapisuje poznámka spornosti zápisu dle §24 cit. zák.) , ač určovací žaloba byla podána již dne 1. srpna 2008, příp. na základě vydaného (pravomocného) soudního rozhodnutí (viz v pořadí prvně vydaný rozsudek odvolacího soudu, který byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu). Smyslem poznámky, provedené na základě podané žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem, bylo upozornit subjekty nahlížející do katastrálních operátů, že u dané nemovitosti může být vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je doposud jako vlastník v katastru zapsán. Přitom sama poznámka nezpůsobovala omezení vlastníka nakládat s předmětnou nemovitostí, avšak mohla mít vliv na řízení o povolení vkladu (věcného) práva do katastru nemovitostí v tom smyslu, že přísl. katastrální úřad – s ohledem na řešení předběžné otázky (v současné době je postup katastrálního úřadu v těchto případech řešen v rámci institutu poznámky spornosti podle již zmíněného §9a zákona č. 265/1992 Sb.) – vkladové řízení přerušil do pravomocného skončení předmětného soudního sporu. I v důsledku absence této poznámky nepochybně došlo k dalšímu převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem dle již zmíněné darovací smlouvy ze dne 20. května 2008 na žalovaného, což zřejmě posléze vytvořilo podmínky pro existenci stávajícího stavu v katastru nemovitostí, kdy z veřejně dostupné katastrální databáze nyní prostupuje údaj o tom, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy exekučním příkazem k prodeji nemovitosti a zástavním právem exekutorským (v případě příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního řízení v režimu zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, by pak došlo k nezvratnému nabytí vlastnictví, i kdyby bylo posléze zjištěno, že šlo o nabytí nemovitostí od nevlastníka – povinného; k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, a ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, příp. usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, nebo ze dne 28. února 2012, sp. zn, 22 Cdo 1957/2010).
Vzhledem k výše vyloženým otázkám v souvislosti s hodnocením důkazů, jakož i s přihlédnutím k tomu, že je třeba verifikovat příp. změny v katastru nemovitostí a že ve smyslu §243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly zde vytvořeny podmínky pro příp. změnu napadené rozhodnutí dle §243d písm. b) o. s. ř.; proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu dle druhého odstavce věty první téhož par. vrátil zpět k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. června 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu