ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2141.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2141/2018-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Vita Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Ch. P. , zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 10/130, proti žalované AURUM AESTHETIC CLINIC, s.r.o ., se sídlem v Praze 5 – Malá Strana, Zborovská č. 79/56, zastoupené JUDr. Hanou Gutovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 3, U kněžské louky 2125/51, o ochranu osobnosti a o vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 82/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č.j. 58 Co 40/2018-220, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. listopadu 2017, č.j. 28 C 82/2016-173, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč, stejně jako žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu bezdůvodného obohacení ve výši 200.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2018, č.j. 58 Co 40/2018-220, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přisoudil z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §2951 odst. 2 o.z. částku 25.000 Kč, zatímco v zamítavé části co do částky ve výši 125.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, současně rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalované přisoudil z titulu náhrady bezdůvodného obohacení podle ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o.z. částku 40.000 Kč, zatímco v zamítavé části co do částky 160.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 20. dubna 2018 včasné dovolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům s odůvodněním, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka výslovně neuvádí důvod, pro který by předmětné dovolání mělo být posuzováno jako přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., přičemž jeho podstatná část je zaměřena na skutkový náhled žalované na projednávanou věc. Současně dovozuje, že žalobkyně neprokázala, že jí bezdůvodné obohacení vzniklo. U výroku, který se týká náhrady za nemajetkovou újmu má dovolatelka za to, že je v přímém rozporu s judikáty Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 30 Cdo 4364/2013 a ve věci sp.zn. 22 Cdo 3844/2016. Dovozuje především, že při reparaci nemajetkové újmy má být žádána nejprve omluva, a teprve pak satisfakce v penězích. Žalobkyně při tom neunesla žalobní břemeno. Odkazuje též na úpravu obsaženou v ustanovení §85 občanského zákoníku. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Jak již bylo uvedeno, želovaná napadá svým dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy ve svém důsledku i ty, u nichž byla v řízení úspěšná (kdy odvolací soud zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých částech). Protože žalované tak v tomto rozsahu nevznikla na jejích právech jakákoliv újma, nebyla ani ve smyslu ustanoveni §236 o.s.ř. v této části k podání dovolání legitimována, takže dovolání muselo být v této části odmítnuto z tohoto důvodu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Bylo již uvedeno, že dovolatelka výslovně neuvádí důvod, pro který by předmětné dovolání mělo být posuzováno jako přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání je tak koncipováno v kontradikci k rigoróznímu příkazu procesního předpisu a trpí tak zásadní vadou.
I pokud by se připustilo, že z obsahu dovolání by snad bylo možno eventuálně usuzovat, že dovolatelka mohla mít případně na mysli alternativu, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tento důvod by nebyl naplněn.
Jestliže však v tomto případě poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č.j. 30 Cdo 4364/2013-196, a ze dne 25. ledna 2017, č.j. 22 Cdo 3844/2016-190, pak tato rozhodnutí bezprostředně na posuzovanou věc nedopadají a nelze tak dovozovat, že by se odvolací soud v tomto smyslu od jejich závěrů odchýlil.
Především výtka, že žalobkyně požadovala relutární satisfakci, aniž by využila alternativu žádat např. od žalované omluvu, přehlíží, že zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č.j. 30 Cdo 4364/2013-196, takovýto postup v zásadě nevylučuje, pokud obecně konstatuje, že „ není proto nikterak vyloučeno, aby se poškozená osoba v podané žalobě domáhala přímo náhrady nemajetkové újmy, aniž by vedle toho musela požadovat i morální zadostiučinění“.
Ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017, č.j. 22 Cdo 3844/2016-190, není přiléhavý. V tomto rozhodnutí se mimo jiné uvádí (na což dovolatelka ve svém dovolání odkazuje), že „obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). K upřesnění žaloby neslouží výpověď účastníka a žalobce měl dost možností žalobu upřesnit, resp. vysvětlit, čeho se domáhá a proč.“. Není však zřejmé, jak v rámci nyní projednávané věci by se odvolací soud měl proti těmto zásadám kvalifikovaně prohřešit. Ostatně současně nelze přehlédnout, že podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Konečně je třeba konstatovat, že v případě dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu