ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2166.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2166/2018-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci posuzované E. K. , zastoupené JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, za účasti opatrovníka města Smečna , se sídlem ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 538/91, o dovolání opatrovníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 17/2018 - 381, takto:
I. Dovolání opatrovníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 42 P 538/91-344, ve výroku I. rozhodl, že se posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti a změnil tím rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1.12.1980, č. j. 3 Nc 570/79-15, ve výroku II. ponechal opatrovníkem posuzované Město Smečno, které je oprávněno ji zastupovat ve všech právních jednáních, výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV., že České republice - Okresnímu soudu v Kladně se náhrada nákladů řízení nepřiznává. S ohledem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dospěl k názoru, že omezit posuzovanou ve svéprávnosti není na místě, neboť bude-li ji v právních jednáních zastupovat hmotněprávní opatrovník, pak jí bez omezení svéprávnosti nehrozí závažná újma a situaci posuzované je možno řešit mírnějším a méně omezujícím opatřením.
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání opatrovníka a posuzované rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 17/2018-381, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že se mění omezení svéprávnosti posuzované tak, že se posuzovaná omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a opatrovníkem posuzované se jmenuje město Smečno, které zastupuje posuzovanou v právních jednáních, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby, ve věcech týkajících se poskytování této služby a v dalších právních jednáních. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem III., že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Podle odvolacího soudu je částečné omezení svéprávnosti v případě posuzované nutné z toho důvodu, že posuzovaná tak bude mít v oblasti poskytování sociální služby právo, aby ji soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal její zdravotní stav, posoudil její zájmy, situaci, v níž se nachází a citlivě ad hoc rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník město Smečno (dále též „dovolatel“) dne 3. května 2018 včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení dvou otázek „hmotného i procesního práva“, a to: „ a) ohledně vhodného rozsahu omezení svéprávnosti tak, aby odpovídal nejlepšímu zájmu posuzované;b) ohledně potřeby ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl v řízení o omezení svéprávnosti zjištěn střet zájmů posuzovaného a opatrovníka; při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, popř. je dovolacím soudem řešena rozdílně a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak, než jak již řeší napadené rozhodnutí.“
Podle dovolatele soudy obou stupňů nerespektovaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, který bral v úvahu v dovolání označené nálezy Ústavního soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Posuzovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o.s.ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by tedy být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp.zn. 30 Cdo 836/2017. Současně obsáhle z tohoto rozhodnutí cituje. Konkrétně však přehledně neuvádí v jakém smyslu by napadené rozhodnutí mělo být případně s tímto rozhodnutím v rozporu. Dovolatel pouze označuje okruh právních jednání, u nichž by v souvislosti s jím prezentovaným skutkovým stavem měla být posuzovaná omezena ve svéprávnosti. Dovolatel takto fakticky neuvádí žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle jeho mínění odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou by bylo možno přiřadit k některé z podmínek, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Dovolatel ve skutečnosti předkládá zejména vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení.
Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Tímto způsobem tedy přípustnost dovolání založena nebyla.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
V daném případě dovolatel kriticky zmiňuje skutečnost, že posuzované byl v řízení o svéprávnosti soudem ustanoven procesní opatrovník. Ač se jednalo o postup podle §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pak i v případě, že by tak bylo řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo by k ní možno přihlédnout je tehdy, bylo-li by dovolání ve věci přípustné – což v nyní posuzované věci dáno není.
S ohledem na uvedené skutečnosti kdy nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady, jež má na mysli zmíněné ustanovení §237 o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu