ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2173.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2173/2018-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci posuzované L. D. , zastoupené opatrovnicí pro řízení JUDr. Evou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Štítného 1344, za účasti opatrovníka města Smečna , se sídlem ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 434/83, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 24 Co 66/2018 - 316, takto:
Dovolání opatrovníka se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 42 P 434/83-293, jmenoval pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví v souladu s ustanovením §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), posuzované opatrovníka advokátku JUDr. Evu Šaškovou, se sídlem v Kladně, Štítného 1344.
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání opatrovníka usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 24 Co 66/2018-316, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnost je vždy dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s ustanovením §460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník město Smečno (dále též „dovolatel“) dne 3. května 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho mínění „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (potřeba ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl zjištěn střet zájmů posuzované a opatrovníka), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. je dovolacím soudem řešena rozdílně a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí sp. zn. 8 Co 2017/2014 a odvolací soud ,“. Dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Posuzovaná ani její procesní opatrovnice se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje. Je zřejmé, že naprosto zcela neurčitě formulované zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání v dané věci nemůže – s ohledem na již výše vyložené zásady – obstát.
Judikáty Nejvyššího soudu výslovně zmiňované dovolatelkou při tom nedopadají na specifika řízení o svéprávnosti a na aplikaci ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Pokud by snad dovolatelka byla měla na mysli případ přípustnosti dovolání vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č.1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. listopadu 2015 s právní větou: „ V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení §37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.“. Od uvedené zásady se dovolací soud přitom nemá důvod se odchylovat.
Je třeba zdůraznit, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že přípustnost dovolání v označené věci naplněna nebyla. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu