ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2188.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2188/2017-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce A. F., zastoupeného JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 152 300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 19 C 289/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2017, č. j. 14 Co 347/2016-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 152 300 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním zahájeným usnesením Policie České republiky ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. ORI-6058/TČ-2008-78-1-GR, když byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 45/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 61 To 233/2014, podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 19 C 289/2015-66, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 152 300 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ze dne 6. 1. 2017, č. j. 14 Co 347/2016-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se předně zabýval správností posouzení předběžné otázky (námitka promlčení vznesená žalovanou) soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že je v řízení nesporné nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dne 7. 10. 2014 a uplatnění nároku žalobce u žalované dne 1. 4. 2015, tedy 6 dnů před uplynutím promlčecí doby dané §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dle §35 OdpŠk došlo následně ke stavění promlčecí doby, maximálně však na dobu 6 měsíců, tedy do 1. 10. 2015. Po tomto datu dále pokračovala promlčecí doba a žalobce měl tedy pouze 6 dnů na to, aby svůj nárok uplatnil u soudu. Promlčecí doba uplynula 7. 10. 2015, ale žalobce svůj nárok uplatnil až 29. 10. 2015, tedy po uplynutí dané doby. Posouzení subjektivní promlčecí doby je v souladu s již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které promlčecí doba začíná plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku a námitka promlčení vznesená žalovanou je tedy důvodná, jak rozhodl i soud prvního stupně.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobce, že zaplacením částky 47 700 Kč v mimosoudním vyrovnání uznala žalovaná i zbytek dluhu (tj. žalovanou částku). Uvedl, že ustanovení §2054 odst. 2 občanského zákoníku, které má zřejmě na mysli žalobce, na projednávanou věc vůbec nedopadá. Ze stanoviska žalované je zřejmé, že považuje nárok žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu důvodný pouze do výše 47 700 Kč. Tuto částku také žalovaná žalobci vyplatila, a tím považovala jeho žádost za vyřízenou.
Podle odvolacího soudu je správný též závěr soudu prvního stupně, že námitka promlčení, podaná žalovanou v projednávané věci, není uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Okolnosti věci by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud přitom poukázal na dosavadní judikaturu k ustanovení §3 občanského zákoníku, jejíž závěry jsou i nadále použitelné. Žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i před tím, než se žalovaná k jeho návrhu vyjádřila. Soud by v takovém případě vyčkal vyjádření příslušného orgánu, a poté by pokračoval v řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Dovolatel staví svoji argumentaci na procesním pochybení odvolacího soudu spočívajícím v tom, že měl (dle dovolatele) změnit či zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, protože nebylo účastníku řízení před prvoinstančním soudem poskytnuto potřebné poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Dovolatel přitom odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005 a ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 718/2003. Dle dovolatele bylo povinností žalované tvrdit a prokázat, kdy se dovolatel dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. Pouhé vznesení námitky promlčení žalovanou, když nadále byla „zcela laxní“, přičemž ji soud nepoučil, nepovažoval dovolatel za správný procesní postup soudu.
Dovolatel vytýká oběma soudům, že neshledaly důvodnou žalobcovu výhradu, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, ani neuvedly ve svých rozsudcích argumenty pro tento závěr. Považuje tímto rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Jako příklad porušení dobrých mravů dovolatel uvádí liknavost žalované při vyřizování naprosto triviálního nároku, ale také její aroganci, zřejmou z jejích podání k soudům. Na podporu svého tvrzení uvádí nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II ÚS 309/1995, ve kterém Ústavní soud říká, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, ale konečné posouzení věci záleží ve skutkových okolnostech.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud trvale ve svých rozhodnutích konstatuje, že byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se tak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uznal námitku promlčení, založenou na prokázaných skutečnostech, jako důvodnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na tvrzeném nesprávném poučení žalované soudem podle §118a o. s. ř., které by mohlo způsobovat vadu řízení, jak namítá dovolatel. Nadto vadou řízení (nesprávné poučení) před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se mohl Nejvyšší soud zabývat pouze, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V souvislosti s namítaným nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (jako důvodem dovolání), které dle dovolatele tkví v rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, dovolatel nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva a nevymezil tak předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 744/2016). Dovolatel sice označil četnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, avšak z obsahu dovolání nevyplývá, jak konkrétně se měl při hodnocení souladu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud od toho kterého označeného rozhodnutí (při právním posouzení) odchýlit. Za vymezení předpokladu přípustnosti dovolání přitom nelze brát prostý nesouhlas dovolatele s tím, jak byla věc vyřešena odvolacím soudem, či poukaz na chování žalované.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu