ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2232.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2232/2018-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovanému R. S., t.č. věznice Ostrov nad Ohří, zastoupenému Mgr. Josefem Liscem, advokátem se sídlem v Ostrově, Klínovecká 1407, o náhradu nemajetkové újmy , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 372/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. března 2018, č. j. 18 Co 21/2018-71, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2017, č. j. 10 C 372/2016-42, uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 300 000 Kč od 25. 10. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že v měsíci říjnu 2013 se žalovaný dopustil na žalobci, tehdy dvanáctiletém, opakovaně útoku homosexuálního charakteru, za který byl uznán vinným trestným činem znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Žalobce pak byl odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11 až 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) 40/1964 Sb., a shledal, že neoprávněný zásah objektivně způsobilý porušit osobnost fyzické osoby byl dán, neboť žalovaný zasáhl do zdraví a těla žalobce, do jeho osobní svobody i do lidské důstojnosti. Újma také spočívala v narušení fyzické a psychicko-morálně-sociální integrity žalobce. Při určování výše nemajetkové újmy přihlédl k povaze, intenzitě a opakování zásahu do integrity žalobce a k šíři okruhu působení nepříznivého následku. Shledal tak požadovanou částku žalobce přiměřenou a jeho nároku vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. března 2018, č. j. 18 Co 21/2018-71, k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 10. 2014 do zaplacení potvrdil, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 10. 2014 do zaplacení zamítá, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný zasáhl do žalobcovy osobnosti a že s ohledem na intenzitu a následky zásahu je opodstatněn nárok žalobce na finanční zadostiučinění. Odlišný je jeho názor na výši finančního zadostiučinění. Odvolací soud uvedl, že při stanovování přiměřené výše zadostiučinění, soud prvního stupně blíže neobjektivizoval úvahy o výši odškodnění ve smyslu §136 o.s.ř., tedy srovnání požadované výše s výší zadostiučinění přiznanou soudy v obdobných skutkových případech. Odvolací soud proto v tomto směru doplnil dokazování o některé případy zásahu do osobnostních práv osoby poškozené trestným činem znásilnění v případě poškození osob odlišného pohlaví od škůdce a jako přiměřenou výši vyhodnotil částku 200 000 Kč s požadovaným příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen žalovanému dne 20. dubna 2018, právní moci nabyl dne 23. dubna 2018.
Žalovaný podal dne 22. května 2018 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje od ustanovení §236 o.s.ř. a §237 o.s.ř. s přihlédnutím k §241 a odst. 1 téhož zákona. Zdůrazňuje, že se žádného trestného činu nedopustil. Je přesvědčen, že vše bylo na něj nahráno pouze za účelem získání finančního zadostiučinění ze strany matky poškozeného. Současně tvrdí, že žalobce žádnou nemajetkovou újmu neutrpěl a tuto ničím nedoložil a uložená mu částka neodpovídá jeho současným majetkovým poměrům. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný nikterak nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze uvádí, že „žalobce žádnou nemajetkovou újmu neutrpěl a tuto ničím nedoložil a soudem určená výše finančního zadostiučinění není nijak odůvodněna“, přičemž z obsahu dovolání nelze dovodit ani to, že by tvrdil existenci některé z výše vyložených alternativ přípustnosti dovolání obsažených v §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože tedy podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Nad to nelze ani přehlédnout, že dovolatel nebyl aktivně legitimován k dovolání proti výroku napadeného rozhodnutí v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla proti němu v tomto rozsahu zamítnuta.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu