ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2235.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2235/2018-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci P. J , zastoupeného procesním opatrovníkem J. J., za účasti navrhovatele P. J. , zastoupeného JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní třída 442/65 a za účasti navrhovatelky ve věci opatrovnictví M. J. , zastoupené JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, o svéprávnost a opatrovnictví, o opatření podle §58 občanského zákoníku , vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 120 Nc 1701/2014, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 13 Co 377/2017 - 386, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. června 2017, č. j. 120 Nc 1701/2014-256, pověřil P. J., k plné správě majetku P. J., a k zastupování P. J. ve všech záležitostech týkajících se družstevního podílu v bytovém družstvu Bytové družstvo v O., a souvisejícího práva nájmu družstevního bytu v bytovém domě na adrese.
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 13 Co 377/2017-386, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že bratr posuzovaného, P. J., je osobou vhodnou k zastupování a k ochraně zájmů opatrovance P. J. a pověřil jej rovněž správou družstevního podílu opatrovance, aby mohla být efektivně prováděna majetková správa posuzovaného a řešeny závazky opatrovance plynoucí z členství v bytovém družstvu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) dne 19. února 2018 včasné dovolání obsahově shodné s dovoláním proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 13 Co 376/2017-379. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení otázky, která podle ní v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena - konkrétně „ zda při výběru opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti je stěžejní přání opatrovance, a zda je soud povinen se tímto přáním řídit, jedná-li se o osobu, jejíž názory jsou lehce ovlivnitelné a tato osoba je snadno manipulovatelná“ . Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že vhodnou osobou pro opatrovnictví a pro správu majetku posuzovaného je jeho bratr, P. J. a je přesvědčena, že není v zájmu opatrovance rozhodnout na základě přání posuzovaného, zvláště, je-li posuzovaný osobou lehce zmanipulovatelnou, což v případě posuzovaného dokládají závěry znaleckého posudku. Soud prvního stupně podle dovolatelky opominul, že posuzovaný má dva zletilé syny, kteří rovněž sledují zájem opatrovance. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili navrhovatel a procesní opatrovník posuzovaného. Vyslovili nesouhlas s tvrzeními dovolatelky a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání navrhovatelky odmítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o.s.ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., a, že stejně jako v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 13 Co 376/2017-379, uplatňuje i v tomto dovolacím řízení dovolacím soudem dosud údajně neřešenou otázku, „ zda při výběru opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti je stěžejní přání opatrovance, a zda je soud povinen se tímto přáním řídit, jedná-li se o osobu, jejíž názory jsou lehce ovlivnitelné a tato osoba je snadno manipulovatelná“ . Ačkoliv dovolatelka uvedla, že jí vymezená otázka nebyla dovolacím soudem řešena, nelze pominout, že její řešení vyplývá zcela zásadně přímo ze znění zákona.
Podle §62 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Stejně tak může soud podle §58 o. z. v průběhu řízení o omezení svéprávnosti, v případě, kdy dojde po provedení důkazů k závěru, že posuzovanému hrozí závažná újma, svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku. Při výběru třetí osoby a správce platí totéž, co při výběru opatrovníka. Tedy, že by soud měl přihlédnout k přáním člověka, o jehož omezení svéprávnosti se jedná, měl by přihlédnout k jeho potřebě a zjistit, zda člověk, kterého považuje za vhodného, bude opravdu tím, kdo bude schopen činit předmětné právní jednání, případně spravovat jeho majetek.
Pokud dovolatelka zdůrazňuje to, že soud neměl přihlédnout při výběru opatrovníka a správce majetku k přání posuzovaného, pak je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů se touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývaly, když na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v ustanovení §58 a §62 o.z. rozhodnutí o osobě opatrovníka a správce majetku posuzovaného zdůvodnily.
Dovolatelka ve skutečnosti předkládá zejména vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Nadto dovolatelkou předkládané zdůvodnění přípustnosti dovolání v této věci ve své podstatě směřuje výlučně právě ke skutkovým okolnostem tohoto jedinečného případu, přičemž současně se snaží negovat příslušnou právní úpravu na věc se vztahující.
K námitkám, kterými dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř., když nad to je dovolání výrazně zbudováno na skutkové verzi dovolatelky na projednávanou věc.
Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu