ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.229.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 229/2018-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. Ž. , b) M. Ž. a c) M. Ž. , zastoupených JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti žalované I. H. , zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 248/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2017, č. j. 13 Co 133/2015-322, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 6 C 248/2010-179, určil, že: „M. B., zemřelý dne 29. 10. 2009, byl ke dni své smrti výlučným vlastníkem pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, budovy na pozemku a budovy na pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví pro katastrální území B. nad S., obec B. nad S., u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště B.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2017, č. j. 13 Co 133/2015-322, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), změnil jej v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku II., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své (soudem jí ustanovené) advokátky včasné dovolání [k předchozímu dovolání podanému samotnou žalovanou Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nepřihlíží], které však není (s výjimkou dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, které neobsahuje zákonem stanovené náležitosti – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., přípustné.
K dovolací argumentaci žalované pak dovolací soud uvádí následující.
K námitce, že se odvolací soud nezabýval vůlí prodávajícího uzavřít kupní smlouvu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, a tedy o právní posouzení. Obdobně dovolací soud v dalším svém rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod. č. 46/2002, vyložil, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovému zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, in https://nsoud.cz ). Uvedené právní závěry byly posléze Ústavním soudem považovány za ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 818/15, in https://nalus.usoud.cz ).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o absenci vůle zůstavitele prodat předmětné nemovitosti žalované, pak jde o skutkové zjištění, do nějž žalovaná dovoláním z hlediska přípustnosti dovolání nedůvodně brojí, jelikož skutková zjištění, z nichž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, nemohou být - s přihlédnutím k §241a odst. 1 o. s. ř. - v dovolacím řízení revidována.
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že v předmětné kupní smlouvě absentoval projev vůle zůstavitele prodat označené nemovitosti, pak následně jím učiněné právní posouzení věci ohledně neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. má relevantní skutkový podklad.
V tomto směru je pak třeba také pohlížet na dovolatelkou zmíněnou judikaturu dovolacího soudu či Ústavního soudu, neboť právní závěry obsažené v těchto rozhodnutích vyplývají z jiných skutkových poměrů, respektive nelze je – bez reflexe skutkových zjištění v této věci – bez dalšího aplikovat na daný případ. Uvedený závěr se týká i námitky dovolatelky poukazující na údajné porušení práva na spravedlivý proces a legitimního očekávání stran prioritního výkladu smluv (ve prospěch jejich platnosti).
Nad rozsah výše uvedeného nutno dodat, že sama okolnost, že určitý (sledovaný dvoustranný) právní úkon (podle předchozí civilní právní úpravy) byl označen jako kupní smlouva, neznamená, že z něj bez dalšího (z povahy věci) vyplývá (vyplývat musí) projev vůle např. prodávajícího prodat ve smlouvě označený předmět údajného převodu, případně, že z pouhé okolnosti, že ve smlouvě je uvedena kupní cena, rovněž projev vůle prodávajícího předmět převodu prodat bez dalšího vyplývá. V daném případě odvolací soud učinil pro své rozhodnutí skutková zjištění, jež čerpal z předmětné kupní smlouvy, která ovšem – jak již bylo vyloženo shora – v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
K vytýkaným (jiným) vadám řízení
Nepřípustnost dovolání znemožňuje přihlížet k případným vadám řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu
Dovolatelka v této části dovolání nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (neuvedla žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání), v důsledku čehož bylo dovolacímu soudu zapovězeno se vůbec zabývat (v této části) přípustností dovolání.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud pouze uvádí, že podle §148 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě stát proti žalobcům toto právo nemá, jelikož žalobci (kteří se k dovolání žalované písemně nevyjádřili) byli v dovolacím řízení procesně úspěšné, avšak v tomto řízení jim náklady řízení nevznikly. Pokud se jedná o žalovanou, bylo jí v průběhu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a z tohoto důvodu dovolací soud rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady státu vzniknou v souvislosti s ustanovením zástupkyně (advokátky) žalované pro dovolací řízení, o jejíž odměně a náhradě výdajů rozhodne za dovolací řízení soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu