ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2312.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2312/2018-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. N. , zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalovanému Městu Vysoké Mýto, se sídlem ve Vysokém Mýtě, B. Smetany 92, IČO 002 79 773, zastoupenému Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 549/12, o zaplacení 1.000.000 Kč , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 169/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. listopadu 2017, č.j. 27 Co 200/2017-202, 27 Co 201/2017, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ludvíka Matouška, advokáta se sídlem v Praze 9, Kovářská 549/12.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č.j. 5 C 169/2015-111, doplněným usnesením ze dne 23. února 2017, č.j. 5 C 169/2015-153, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobce uplatněný nárok odůvodňoval tvrzeným jednáním žalovaného, svého bývalého zaměstnavatele, vůči němu jako zaměstnanci, které spočívalo v postupném omezování kompetencí žalobce zastávajícího v té době funkci tajemníka městského úřadu, snižování jeho vážnosti v očích ostatních zaměstnanců, ponižování a dehonestaci, které vedly k psychickému zhroucení žalobce a poté k „nucenému“ podpisu dohody o skončení pracovního poměru. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé poškodit žalobce na jeho osobnostních právech.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2017, č.j. 27 Co 200/2017, 27 Co 201/2017-202, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, založeným na provedených důkazech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 14. února 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jmenovitě se jedná o otázku, „jaké jednání je nutno považovat za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti“, přičemž soudy se při jejím řešení odchýlily od právního názoru vyjádřeného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 850/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2204/2011 a dalších. Ve svém dovolání poukazuje žalobce na to, že jednání žalovaného vůči jeho osobě vykazovalo znaky tzv. bossingu a šikany na pracovišti, neboť žalovaný zneužil svého postavení nadřízeného za účelem poškodit žalobce v pracovněprávních vztazích, aniž by ke svému jednání měl zákonný či jinak závažný podklad. Dovolatel dále vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že neprovedly jím navržené důkazy a nezjišťovaly důvod rozvázání jeho pracovního poměru. Má za to, že jednáním žalobce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv a domáhá se náhrady nemajetkové újmy. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné, neboť nesplňuje podmínky přípustnosti a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání ve své podstatě neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce (dále též „dovolatel“) nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z dovolání musí být zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel sice předkládá otázku, při jejímž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvádí rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, které ovšem ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají (nejsou podřaditelné) do zjištěného skutkového rámce posuzované věci a právě v tom spatřuje dovolatel odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z dovolání žalobce je zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Namítá-li dovolatel, že soudy nezjišťovaly „důvod rozvázání pracovního poměru“, přehlíží, že nárok žalobce na určení neplatnosti skončení pracovního poměru není předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srovnej Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu