ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2339.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2339/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. K. , proti žalované B. S., místem pracoviště Městský soud v Brně, zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 187/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co 197/2017-61, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Margit Beranové, advokátky se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na ochranu osobnosti domáhal omluvy za nařízení zatčení žalovanou, které vyústilo v pobyt v cele předběžného zadržení.
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. 112 C 187/2016-45, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že na straně žalované je dána okolnost vylučující protiprávnost zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, neboť k zásahu došlo v rámci úředního jednání a zásah nevybočil z rámce daného právními předpisy. O exces žalované se nejednalo, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce si poštovní zásilky na adrese pro doručování, kterou si zvolil, nepřebíral, nepodařilo se mu doručit ani v sídle jeho advokátní kanceláře ani prostřednictvím policejního orgánu. Sám žalobce přitom připustil, že jeho jednání bylo zjevně obstrukční, když uvedl, že jím zvolené jednání v trestní věci bylo legitimním prostředkem pro jeho obranu. Žalovaná proto v souladu s trestním řádem přistoupila k vydání příkazu k zatčení a k doručení trestního příkazu a obžaloby v rámci vazebního zasedání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co 197/2017-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, který se především zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalované. Konstatoval, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít postupem soudce v soudním řízení, což je třeba podřadit pod výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. pod plnění právní povinnosti, přičemž posuzování úrovně výkonu tohoto práva nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3406/2006) a především na jeho stanovisko jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. V rámci hodnocení otázky možného excesu pak vzal v úvahu fakt, že o exces se jedná tehdy, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob. Žalovaná ovšem v daném případě sledovala nikoli osobní či jiný nelegitimní cíl, nýbrž legitimní zájem veřejný v případě nezbytného doručení listin v podobě trestního příkazu a obžaloby žalobci v pozici obžalovaného. Žalovaná proto nemohla být v daném sporu pasivně legitimována.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen žalobci dne 7. března 2018 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. dubna 2018 včasné dovolání, kterým rozsudek výslovně napadl v celém rozsahu. Přípustnost dovolání odvozuje od ustanovení §237 o.s.ř. a je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, již řešené dovolacím soudem, která má být dovolacím soudem podle názoru žalobce posouzena jinak. Jde o otázku, zda (a do jaké míry) do pravomoci soudů v občanském soudním řízení spadá posouzení úrovně výkonu práva stanoveného zákonem, resp. plnění právní povinnosti v konkrétním předcházejícím trestním řízení z hlediska tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, eventuelně v jakém rozsahu soud v občanském soudním řízení může z hlediska tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti přezkoumat předcházející postup soudce v trestním řízení. Žalobce tak nesouhlasí s rozsahem (možností) přezkumu zásahu do práva na ochranu osobnosti soudem v řízení o ochranu osobnosti a nemůže se ztotožnit ani se závěrem, že i v případě výkonu povinnosti způsobem, který je v zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, se o exces nejedná. Žalobce na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 1. června 2018, ve kterém uvedla, že dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí a uložení povinnosti žalobci nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, mající právnické vzdělání /§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř./, stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Pokud dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, již řešené dovolacím soudem, která má být ovšem dovolacím soudem podle názoru žalobce posouzena jinak, pak tento důvod nebyl naplněn. Odvolací soud ve svém odůvodnění případně odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, z kterého jednoznačně vyplývá, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků. Odvolací soud pak tyto závěry na předmětnou věc důsledně aplikoval a také podrobně zdůvodnil, přičemž podrobně – a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – se zabýval problematikou existence (resp. v daném případě neexistence) případného excesu.
Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, tj. jeho eventuální nesouhlas se zákonnou úpravou, nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Pokud dovolatel zmiňuje nález Ústavního soud sp. zn. I ÚS 554/04, pak tento nedopadá na danou problematiku.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalované náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř.) spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v částce 2.500 Kč [§6, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % [§137 odst. 3 o.s.ř.], tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 3.388 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu