ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2385.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2385/2018-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, proti žalované B. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Komenského 4, o určení vlastnického práva k automobilu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 39/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2018, č. j. 56 Co 419/2017-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ladislavy Jindřichové, advokátky se sídlem v Klatovech, Komenského 4.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem 2. října 2017, č. j. 4 C 39/2017-90, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí osobního automobilu tovární značky XY, reg. značky XY, VIN XY (dále již „předmětný automobil“), a dále rozhodl o nákladech řízení.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala uvedeného určení s tvrzením, že označený automobil jí daroval její bývalý manžel, který byl v té době jednatelem a jediným společníkem žalované. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nicméně dospěl k závěru, že: „za situace, kdy žalovaná je v osvědčení o registraci vozidla vedena jako vlastník tohoto vozidla a kdy žalobkyně soudu ani nenabídla hodnověrné tvrzení o tom, jakým způsobem mělo k uzavření darovací smlouvy mezi ní a jednatelem žalované společnosti R. K. dojít, nemůže být ve věci úspěšná.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2018, č. j. 56 Co 419/2017-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že „žádným způsobem výkladu údajného darovacího aktu není možné jednoznačně dovodit, že došlo k uzavření darovací smlouvy. Stojí zde totiž pouhé tvrzení žalobkyně o darování, oproti tvrzení R. K. o tom, že k žádnému darování automobilu žalobkyni nedošlo“ , respektive žalobkyni se nepodařilo spolehlivě prokázat, že jí byl předmětný automobil darován. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dále uvedl, že: „R. K., údajný dárce vozidla, nebyl nikdy vlastníkem uvedeného vozidla, to bylo vždy jen a pouze vlastnictvím žalované. R. K. tak nikdy nemohl platně převést vlastnictví vozidla na žalobkyni.“ Takový úkon by byl absolutně neplatný, přičemž k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně „zda žalovaná mohla mít v obchodním majetku vozidlo, když peněžní prostředky na jeho zakoupení a částečnou úhradu provozu nebyly podle provedených důkazů výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů žalované, když vozidlo zakoupila třetí osobě (žalobkyni) s úmyslem, aby jej třetí osoba od jeho zakoupení užívala ryze k soukromým účelům.“
Dovolatelka dále zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně; namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že právní řád České republiky neumožňuje provádět účtování projetých kilometrů na služebních vozidlech. V daném případě by došlo k daňovým únikům v řádech statisíců korun českých. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s tím, že registrace předmětného vozidla na žalovanou byl pouze způsob, jak krátit daně a uplatňovat nadměrné odpočty DPH. Podle dovolatelky se soudy nezabývaly tím, že žalovaná nebyla oprávněna mít v obchodním majetku vozidlo, když lze podle daňových předpisů uplatnit jen výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Dovolatelka dále zpochybňuje tvrzení odvolacího soudu, že dárcem byl R. K. a nikoli žalovaná. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky se písemně vyjádřila žalovaná, která se naopak přiklání ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně. Mj. zdůrazňuje, že R. K. nikdy nevlastnil předmětné vozidlo. Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud „návrhu nevyhověl.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není - jak bude vyloženo níže - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že řádné vymezení přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit nejen, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), ale z obsahu dovolání musí být i patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní otázka dovolatelky (shora vyložená) vychází z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudem prvního stupně a z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud. Vychází totiž z předpokladu, že: „vozidlo zakoupila žalovaná třetí osobě (žalobkyni) s úmyslem, aby jej třetí osoba od jejího zakoupení užívala k ryze soukromým účelům.“ Tato skutková polemika ovšem přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak z toho důvodu, že skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Přitom nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014].
Lze tedy uzavřít, že sama okolnost, že dovolatelka vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání žalobkyně bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu