ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2392.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2392/2018-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce A. K., se sídlem v Děčíně, insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a.s., IČO: 48268089, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 3298/13, žalobce zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o zaplacení 12 263 950,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 165/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 54 Co 240/2017-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 42 689 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Koláře.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 12 263 950,24 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody způsobené mu nezákonnými rozhodnutími (rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2004, č. j. 19 Cm 261/2004-97, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, č. j. 2 Cmo 261/2004-131) a nesprávným úředním postupem v konkursním řízení, které bylo vedeno před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 159/96 vůči společnosti EFEKTA a.s.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 42 C 165/2010-356, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7 663 757 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 673 762,24 Kč (výrok II), zastavil řízení ohledně částky 3 926 431 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem připustil změnu žaloby (výrok I), a „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 6 669 356 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 994 401 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a dále znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalovaná v dovolání předestřela, že přípustnost dovolání vyvozuje z §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení věci (ohledně otázky existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou) a na nesprávném postupu odvolacího soudu (ohledně připuštění změny žaloby týkající se příslušenství žalované pohledávky).
Žalovaná tak ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Vylíčením toho, jaké právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dovolatelka pokládá za nesprávné a v čem spočívá nesprávnost takového právního posouzení, je vymezen dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.), nikoliv však (nutná) náležitost dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Jelikož posuzované dovolání trpí právě vylíčenou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná do dovolání vtělila návrh podle §243 o. s. ř. na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání nebo pro zastavení dovolacího řízení, nemůže být o dovolání věcně rozhodnuto a není „projednatelný“ ani akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti nebo právní moci napadeného usnesení. Důvody, pro něž byl takový návrh podán, se v takovém případě není třeba zabývat (srov. bod 34. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř. Plně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť jeho advokát podal k výzvě soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2018, č. j. 42 C 165/2010-415, vyjádření k dovolání. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 6 669 356 Kč činí 34 980 Kč [§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) adv. tarifu], paušální náhrada hotových výdajů činí 300 Kč (§13 odst. 3 adv. tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) z uvedených položek činí 7 409 Kč. Celkovou částku 42 689 Kč je žalovaná povinna uhradit žalobci v prodloužené lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2018
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu