ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2401.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2401/2018-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované L. T. , zastoupené opatrovníkem pro řízení Mgr. Janem Röhrichem, advokátem se sídlem v Písku, Tylova 382/2, za účasti dosavadní opatrovnice J. T. , nezletilé , zastoupené opatrovníkem městem Písek, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114/3, nezletilé , zastoupené opatrovníkem městem Písek, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114/3, P. T. , obce Albrechtice nad Vltavou , se sídlem v Albrechticích nad Vltavou 79, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, tř. Národní svobody 32/11 a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , o omezení svéprávnosti , vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 1 P 19/2008, o dovolání obce Albrechtice nad Vltavou proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2018, č. j. 7 Co 1328/2017 - 334, takto:
I. Dovolání obce Albrechtice nad Vltavou se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Písku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července 2017, č. j. 1 P 19/2008-308, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku č.j. 1 Nc 582/2007-20 ze dne 6.11.2007 ve výroku I. tak, že posuzovaná se na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá 1) nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 700 Kč týdně, 2) nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 700 Kč a ve stejném rozsahu se zavazovat, 3) posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledky jejich poskytnutí, 4) uzavírat žádné písemné smlouvy a smlouvy zavazující se k opakujícím se plněním, zejména úvěrové, leasingové, pojistné, smlouvy o zápůjčce a smlouvy o poskytnutí bankovních produktů, 5) pořizovat pro případ smrti, 6) k právnímu jednání souvisejícímu s podáním žádostí o vymáhání dávek důchodového a nemocenského zabezpečení, dávek státní sociální podpory, dávek systému pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním postižením a příspěvku na péči, 7) uzavírat smlouvy o sociálních službách, 8) k zakládání, změně nebo rušení pracovněprávních vztahů, 9) k uzavírání, změně či výpovědi nájemních smluv, 10) k výkonu rodičovské odpovědnosti s výjimkou práva osobního styku se svými nezl. dětmi, 11) k uzavření manželství, 12) jednat ve věcech osvojení, včetně udělení souhlasu k osvojení, 13) ke správě cizího majetku. Usnesení Okresního soudu v Písku č.j. 1 P 19/2008-34 ze dne 4.3.2008 změnil tak, že opatrovníkem posuzované jmenoval obec Albrechtice nad Vltavou a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) k odvolání posuzované a veřejného opatrovníka obce Albrechtice nad Vltavou rozsudkem ze dne 23. února 2018, č. j. 7 Co 1328/2017-334, změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá 1) nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 9.500 Kč měsíčně, 2) spravovat cizí majetek, 3) brát na sebe závazky ze smluv, 4) posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do osobní integrity, 5) k právnímu jednání ve věcech sociálního, důchodového a nemocenského zabezpečení, 6) uzavírat smlouvy o sociálních službách, 7) uzavírat smlouvy o nájmu, o změně a výpovědi nájemních vztahů, 8) jednat v pracovněprávních vztazích, 9) činit pořízení pro případ smrti, 10) zříci se dědického práva, 11) odmítnout dědictví, vzdát se dědictví, 12) k výkonu rodičovské odpovědnosti s výjimkou práva a povinnosti na osobní styk a péči o nezletilé děti, 13) udělit souhlas k osvojení dítěte a dítě osvojit, 14) určit a popřít otcovství, 15) uzavřít manželství, 16) udělit plnou moc k zastupování své osoby, a to vše na dobu 5 let. Ve výroku II. soud jmenoval opatrovníkem posuzované obec Albrechtice nad Vltavou a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal veřejný opatrovník obec Albrechtice nad Vltavou (dále též „dovolatel“) dne 14. května 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanoveními §237 a §238 o.s.ř. v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva „ tj. zda lze obec proti její vůli jmenovat opatrovníkem osoby zbavené svéprávnosti“ má být posouzena jinak a to tak, že „jmenování obce veřejným opatrovníkem proti vůli této obce Ústava ani obecně závazné předpisy v aktuálně platném a účinném znění nepřipouštějí a neumožňují“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II. napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Posuzovaná ani další účastníci řízení se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Podle §471 odst. 3 o.z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas .
Podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon . V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti (kromě předchozích judikatorních výkladů to nyní vyplývá z ustanovení §149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Výkon přenesené působnosti vykonávají ve smyslu §61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce I, neboli obce s běžnými obecními úřady, b) obce II, neboli obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce III, neboli obce s rozšířenou působností.
V případě posuzovaného rozhodnutí odvolací soud při svém rozhodování z výše vyložených zásad vycházel. Striktně vzal v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení §471 odst. 3 o.z., podle něhož způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž nikterak nepopřel instrukci vyplývající z ustanovení §80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale s výhradou změny okolností.
Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména nesouhlasí se zákonnou úpravou umožňující soudu jmenovat posuzované veřejného opatrovníka bez jeho souhlasu. Jak správně uvedl odvolací soud, není přípustná situace, v níž by osoba omezená ve svéprávnosti nebyla zastoupena opatrovníkem v oblastech, jichž se omezení svéprávnosti dotýká. Není-li tak v blízkosti opatrovance fyzická osoba vhodná pro výkon funkce opatrovníka, kterou by i v ideálním případě opatrovanec sám navrhl či jiná osoba opatrovanci blízká (u kterých se pro výkon funkce opatrovníka vyžaduje souhlas), je do této funkce soudem jmenován veřejný opatrovník (jehož souhlas se nevyžaduje). Tento postup slouží k ochraně opatrovancových zájmů a k naplňování jeho práv.
Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, tj. jeho nesouhlas se zákonnou úpravou, nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
K námitce dovolatele, že menší obce nemusí mít jak vlastní personální, resp. případně ekonomické zdroje potřebné pro vykonávání funkce veřejného opatrovníka lze poznamenat, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17.8.2016, sp. zn. I.ÚS 2936/15, uvedl, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 907/17 ze dne 9. 5. 2017]. Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání navrhovatelky ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu