ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2420.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2420/2017-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Z. M., s místem podnikání v Semilech, Vladimíra Komárka 606, IČO 12991384, zastoupeného Mgr. Michaelou Zelinkovou Opršalovou, advokátkou se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované EMBA TRADE s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Svobodné Dvory, Dvorská 232/3, IČO 24754790, zastoupené Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, o ochranu proti porušování autorských práv, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 91/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č.j. 5 Co 104/2015-318, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904 Kč k rukám Mgr. Michaely Zelinkové Opršalové, advokátky se sídlem v Semilech, Nádražní 24, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č.j. 5 Co 104/2015-318, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. června 2015, č.j. 16 C 91/2013-254, ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zdržet se nabízení ložního prádla vyobrazeného ve výroku I. a nakládání s ním, jinak ho ve zbývající části uložených povinností změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně dále potvrdil v zamítavém výroku IV. Současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.130 Kč.
Do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 28. března 2017 dovolání. Domnívá se, že právní posouzení věci, ke kterému při svém rozhodování odvolací soud dospěl, nebylo správné. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že ložní povlečení nabízené žalovanou je zaměnitelné s ložním povlečením žalobce. Zpochybňuje též hodnocení důkazů odvolacím soudem.
K podanému dovolání se vyjádřil prostřednictvím své právní zástupkyně žalobce. Poukazuje na to, že dovolatelka ve svém dovolání hodnotí pouze dokazování před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, což nesouvisí s právním posouzením věci. S hodnocením důkazů soudy obou stupňů se pak ztotožňuje. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání nepřipustil, popřípadě, aby je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Těmto podmínkám podané dovolání nevyhovuje. Dovolatelka sice tvrdí, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, ale ve skutečnosti pouze kritizuje skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Navíc neformuluje žádnou právní otázku a ani netvrdí, že nastala některá ze čtyř okolností uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolání žalované tak nesplňuje procesním předpisem stanovené náležitosti. Vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pak toto dovolání není přípustné, pokud směřuje do výroku o nákladech řízení. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 2.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 504 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 2.904 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu