ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2433.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2433/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Chlumecká 2398, IČO 471 17 559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Allianz Pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 471 15 971, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 76/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co 187/2017-121, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Jaška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Žalobkyně se domáhala proti žalované doručení písemné omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 1.000.000 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% za dobu od 15. 12. 2015 do zaplacení v souvislosti s následky úrazu žalobkyně, k němuž došlo dne 18.12.2013 v prostorách obchodního domu žalované v Brně, kdy žalobkyni spadl na hlavu z vysokozdvižného vozíku z výšky 6 m balík, ve kterém bylo zabaleno skleněné umyvadlo.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2017, č.j. 112 C 76/2016-81, zastavil řízení v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované doručit jí písemnou omluvu (výrok I.) a zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.). Žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18.486 Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému (výrok IV.).
Soud prvního stupně věc posoudil vzhledem k datu úrazu (18. 12. 2013) podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Řízení v části, v níž vzala žalobkyně pro písemnou omluvu žalované žalobu zpět zastavil a zabýval se pouze nárokem žalobkyně na odškodnění. Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, protože žalobkyně žalobou na ochranu osobnosti nahrazuje žalobu, kterou měla podat z titulu náhrady škody na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění) v souvislosti s předmětným úrazem podle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. V souladu s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě shodných skutkových tvrzení. Dovodil, že žalobkyni uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví stále nic nebrání.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku II., III., IV. potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalované částku 12.710,81 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Poukázal na to, že rozsudek soudu prvního stupně je v souladu s judikaturou odvolacích soudů, zejména s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, nálezem Ústavního soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce dne 17. dubna 2018 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že její nároky nelze podřadit pod obecnou úpravu náhrady škody na zdraví, neboť žalovaná svým jednáním vystavila žalobkyni nebezpečí vážné újmy na zdraví a životě, a tím zasáhla do jejích osobnostních práv. V rozhodnutí odvolacího soudu chybí podle dovolatelky právní názor na otázku, zdali osoba, která vystaví jinou osobu nebezpečí vážné újmy na životě a zdraví, aniž by k této závažné újmě došlo, tím zasáhne do jejích osobnostních práv. Právní názor odvolacího soudu je pak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, podle něhož uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody, neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Dovolatelka sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, ale ve skutečnosti pouze zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro přiznání odškodnění v rámci obecné úpravy ochrany osobnosti. Soud prvního stupně i soud odvolací se správně zabývaly případnou kolizí mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o.s.ř., a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil schválením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56, tak, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozsudek ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 395/2017, popř. rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017).
Tedy nelze přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil.
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a§142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože byla žalovaná ve věci plně úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z odměny za zastupování advokátem ve výši 12.300 Kč dle §6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní pomoci ve výši 300 Kč a 21 % náhrady DPH ve výši 2.646 Kč, celkem tedy 15.246 Kč. Podle §149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce účastníka.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu