ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2454.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2454/2018-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO: 00064581 , o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 156/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 3 Co 195/2015-346, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 37 C 156/2003-220, ve znění usnesení ze dne 25. července 2012, č. j. 37 C 156/2003-265, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uložil žalované zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 750 000 Kč. V části další požadované částky 4 200 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 1 Co 328/2012-297, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že v řízení byla dovozena značně vysoká intenzita zásahu, avšak při rozhodování o výši finanční satisfakce soud prvního stupně nepřihlédl ke všem okolnostem případu a neměl dostatečné podklady pro rozhodování. Konstatoval, že je nezbytné provést navržený důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 76/2004.
Městský soud v Praze poté v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. března 2015, č. j. 37 C 156/2003-326, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) částku ve výši 4 950 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud doplnil řízení provedením důkazu obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 76/2004, zejména podanou žalobou a shledal, že v tomto řízení se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 36 640 Kč na základě stejných skutkových tvrzení jako u žaloby podané v nyní projednávané věci. Dospěl proto k závěru, že žaloba podána po právu nebyla, neboť není přípustné, aby následky byly odškodňovány jak v řízení o náhradu škody, tak v řízení o ochranu osobnosti, a to s poukazem na právní zásadu „non bis in idem“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. února 2017, č.j. 3 Co 195/2015-346, uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce podal dvě žaloby, ve kterých uplatňoval stejná skutková tvrzení, lišící se jen výší požadovaných částek. K námitce žalobce uvedl, že otázkou duplicity či souběhu některých nároků při škodě na zdraví, plynoucích z §444 obč. zák. s ochranou osobnosti podle §11 a 13 odst. 2 obč. zák. se soudní judikatura zabývala i v roce 2004, kdy byla podána tato žaloba. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, ve kterém se mimo jiné Ústavní soud zabýval podmínkami vylučujícími souběžné uplatnění nároků tak, že není přípustné, aby se osoba dotčená pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat, či navyšovat své nároky vzniklé z titulu náhrady škody na zdraví. Z uvedeného vyplývá, že judikatura Ústavního soudu v roce 2004 k souběhu obou nároků se zásadně nelišila od judikatury pozdější. V daném případě žaloba na ochranu osobnosti obsahovala shodná tvrzení o důsledcích incidentu na zdraví žalobce. Nad rámec pak žaloba na ochranu osobnosti obsahovala již jen neurčitá tvrzení žalobce o tom, že potyčka na něm zanechala dlouhodobé – blíže neuvedené, psychické následky.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 18. května 2017 a téhož dne nabyl právní moc.
Žalobce dne 12. 7. 2017 podal proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. uvádí vadné právní posouzení věci, neboť odvolací soud nerespektoval předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu. Upozorňuje, že dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka přípustnosti souběhu historicky uplatněného nároku na zásah do osobnostních práv uplatněného žalobou na ochranu osobnosti s nárokem na odškodnění bolesti. Domnívá se, že závěr o nepřípustnosti duplicitní žaloby odpovídá současnému stavu judikatury, nikoli tomu, který panoval v době podání žaloby. Uvádí, že na téma proměnlivosti judikatury se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2168/09, ve kterém byla řešena otázka promlčení relutární satisfakce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl, že v těchto případech nelze žalobu na ochranu osobnosti zamítnout s odkazem na zásadu ne bis in idem a aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) případná pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Jak již bylo naznačeno, dovolatel tvrdí, že otázka souběhu historicky uplatněného nároku na zásah do osobnostních práv uplatněného žalobou na ochranu osobnosti s nárokem na odškodnění bolesti dosud nebyla vyřešena. Přehlíží však, že Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil zařazením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. Z uvedeného judikátu se podává, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Přitom v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004 je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozsudek ze dne 6.11.2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, usnesení ze dne 7.6.2017, sp. zn. 30 Cdo 395/2017, popř. rozsudek ze dne 28.2.2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017). Nelze proto souhlasit ani s míněním dovolatele, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nelze současně přehlédnout, že odvolací soud se danou problematikou ve svém rozhodnutí náležitě odpovídajícím způsobem zabýval a dovolatel tak ve skutečnosti především zpochybňuje jeho závěry. Dovolací soud konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Ani v případě, že dovolatel napadl výrok rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nedostál své procesním předpisem stanovené povinnosti uvést a odůvodnit příčinu, z jakého důvodu by proti němu mělo být dovolání přípustné.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu