ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.261.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 261/2018-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně M. U. , zastoupené JUDr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 992/8, proti žalované Obci Chýně, se sídlem v Hostivici - Chýně, Hlavní 200, IČO 002 41 296, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136, o ochranu osobnosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy , vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 207/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č. j. 21 Co 59/2017-255, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Okresnímu soudu Praha - západ doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000,- Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhala ochrany své osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo prohlášením žalované o tom, že žalobkyně neodváděla dostatečně a kvalitně práci ředitelky Základní školy a Mateřské školy Ch.. Žalobkyně proto požaduje po žalované uveřejnění omluvy a náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč.
Okresní soud Praha - západ (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. října 2016, č.j. 5 C 207/2015-177, zamítl výrokem I. návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně neodváděla dostatečně a kvalitně práci ředitelky Základní školy a Mateřské školy Ch. a výrokem II. návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy na webových stránkách obce Chýně www.chyne.cz a to tak, aby se text této omluvy objevil po otevření těchto webových stránek v plném znění, čitelný, v minimální velikosti 10 a to po dobu nejméně 14 dnů po sobě jdoucích v následujícím znění: „Dne 21.4.2015 bylo prohlášeno na webových stránkách obce Chýně www.chyne.cz starostkou obce paní Ch., že M. U. neodváděla dostatečně a kvalitně práci ředitelky Základní školy a Mateřské školy Ch.. Toto prohlášení se nezakládá na pravdě a obec Chýně, jakož i starostka obce Chýně, paní Ch. se M. U. omlouvá. Litujeme, že jsme tímto nepravdivým prohlášením poškodili její osobu, její čest a důstojnost v očích široké veřejnosti“. Výrokem III. soud zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo zajistit v nejbližším čísle Chýňského zpravodaje uveřejnění omluvy v následujícím znění: „Dne 21.4.2015 bylo prohlášeno na webových stránkách obce Chýně www.chyne.cz starostkou obce paní Ch., že M. U. neodváděla dostatečně a kvalitně práci ředitelky Základní školy a Mateřské školy Ch.. Toto prohlášení se nezakládá na pravdě a obec Chýně, jakož i starostka obce Chýně, paní Ch. se M. U. omlouvá. Litujeme, že jsme tímto nepravdivým prohlášením poškodili její osobu, její čest a důstojnost v očích široké veřejnosti“, výrokem IV. zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni finanční zadostiučinění ve výši 300.000 Kč a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z požadavků žalobkyně není důvodný, neboť se žalovaná nedopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, když vyjádřila svůj kritický hodnotící postoj k práci žalobkyně jako ředitelky místní školy. Jednalo se o kritiku zřizovatele k příspěvkové organizaci, přičemž tato kritika nebyla zjevně nepřiměřená ani nepřípustná.
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. září 2017, č.j. 21 Co 59/2017-255, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k názoru, že žalovaná svým výrokem pouze vykonávala své právo informovat občany obce o záležitosti veřejného zájmu a prohlášení ze strany žalované nebylo neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Zdůraznil, že „ne vše, co se žalobkyni nelíbí, ne vše, s čím žalobkyně nesouhlasí, případně má subjektivně pocit, že zasahuje do jejích práv, požívá právní ochrany“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 5. prosince 2017 dovolání, v němž nesouhlasí s tímto rozhodnutím a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a taktéž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, když žalobkyni nepřiznal jí uplatněné nároky z titulu zásahu do osobnostních práv tím, že zamítl požadavek žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost omluvy za prohlášení uveřejněné na webových stránkách žalované www.chyne.cz a dále, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni finanční náhradu.
K dovolání žalobkyně nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání, přes svou relativní obsáhlost, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, ale ve skutečnosti neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud v posuzované věci odchýlit. Dovolatelka ve skutečnosti především zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro přiznání nároků žalobkyně z titulu ochrany osobnosti.
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatelky se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Ani v případě, že dovolatelka napadla výroky rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nedostála své procesním předpisem stanovené povinnosti uvést a odůvodnit příčinu, z jakého důvodu by proti nim mělo být dovolání přípustné. Kritizuje v této souvislosti procesní postup soudů, konkrétně aplikaci ustanovení §118a o.s.ř. a z toho vyplývající údajné vady řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle výše uvedeného §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Na dalších otázkách, které podle názoru dovolatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, napadené rozhodnutí nespočívá. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Dovolání v označené věci bylo podáno dne 5. 12. 2017 . Soudní poplatek za toto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č.j. 21 Co 59/2017-255, činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000 Kč. Žalobkyně však na tomto poplatku zaplatila doposud pouze 10.000,- Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolatelce uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§9 odst. 4 písm. a/, §9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu