ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2750.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2750/2018-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené opatrovníkem JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o nejasné podání , vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 Nc 5040/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2017, č. j. 38 Co 337/2017-30, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Hodoníně (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 14 Nc 5040/2016-25, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. podání L. K. ze dne 2.12.2016 ve znění podání ze dne 14. 3. 2017 a 11. 9. 2017 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. prosince 2017, č. j. 38 Co 337/2017-30, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého opatrovníka včasné dovolání. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a poukazuje na to, že jeho názor je v rozporu se současnou situací a vědeckými poznatky, kdy existuje vliv černé magie, jedná se o jev ve společnosti rozšířený, kterým se od roku 2014 zabývá řada lékařů a psychosomatická medicína. Dovolatelka se domnívá, že jí bylo odňato právo na spravedlivý proces. Otázku procesního práva, která byla odvolacím soudem řešena jinak od ustálené praxe, spatřuje dovolatelka v tom, že soud nezhodnotil veškerá její uvedená tvrzení a navržené důkazy, přičemž přípustnost svého dovolání odvozuje od ustanovení §237 o.s.ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu a rozhodl, že se usnesení Okresního soudu v Hodoníně zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky dovolává jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., a to obecným odkazem na jednotlivé případy upravené přípustnosti dovolání, zákonu vyloženým odpovídajícím způsobem toto tvrzení neodůvodňuje. Neuvádí současně ani žádnou judikaturu dovolacího nebo ústavního soudu, od které by se např. měl odvolací soud odchýlit, přičemž ve své podstatě napadá jen skutkové závěry soudů nižších stupňů. To, že by se dovolací soud měl (sám) podle názoru dovolatelky odchýlit od závěrů soudů nižších stupňů, není skutečnost, která by podle procesního předpisu zakládala přípustnost tohoto dovolání.
Protože tedy dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu