ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2932.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2932/2018-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce E. S. F. , zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, IČO 453 13 351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 462/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č.j. 22 Co 12/2018-321, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2017, č.j. 28 C 462/2014-284, žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zdržet se tvrzení o tom, že je zběhlý kněz, že předložil falešné důkazy k registraci České ortodoxní církve a že v místních novinách T. kurýr pravidelně uráží oponenty z církevního prostředí i novináře, výrokem I. zastavil; v části, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy v deníku MfDnes a na serveru iDnes ve znění: OMLUVA: V MFDnes vyšel dne 5.9.2014 článek pod názvem „Vyhozený kněz zakládá církev. Na úřad nesl falešné podpisy“ a na iDnes pod názvem „Odpadlý kněz F. zakládá novou církev. S falešnými podpisy“ od autora J. P. (zkr. JP). V článku byla uvedena nepravdivá tvrzení:“...Vyhozený kněz zakládá Českou ortodoxní církev a nesl na úřad falešné podpisy, dále: byl vyhozen z tradiční církve z důvodu, že urážel její hodnostáře. Taktéž, že „je odpadlý kněz a uráží v místních novinách církevní oponenty a novináře“. Tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Duchovní z T. F., nebyl vyhozen z důvodu urážek hodnostářů, také nezakládá žádnou Českou ortodoxní církev, a tím pádem neposkytl žádné falešné podpisy pro založení této církve příslušnému ministerstvu, zároveň není odpadlý kněz a nikoho neurážel. Tyto skutečnosti si pisatel vůči osobě duchovního F. vymyslel a zároveň použil neoprávněně a bez jeho souhlasu fotografii, která nemá s daným tématem nic společného. Za tyto nepravdivé skutečnosti se panu E. S. F. omlouváme“, žalobu výrokem II. zamítl a v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 500.000 Kč, žalobu výrokem III. zamítl. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z požadavků žalobce není důvodný, neboť se žalovaná nedopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, když se o žalobci a o jeho dřívějším působení v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku, o jeho propuštění z ní a o následných snahách žalobce založit církev novou vyjádřila v článku vytištěném v MfDnes a na serveru iDnes kriticky. Soud dovodil, že se v projednávané věci jedná o kritiku přiměřenou a oprávněnou, založenou na pravdivé skutečnosti, nepřekračující meze věcné a konkrétní kritiky ve věcech veřejného zájmu, o nichž má veřejnost právo být informována. Případné nepřesnosti kvalifikoval v souladu s ustálenou judikaturou jako přípustné novinářské zjednodušení.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2018, č.j. 22 Co 12/2018-321, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům založeným na provedených důkazech.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 25. června 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení §241a o.s.ř., neboť „rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“ a „odvolacímu soudu žalobce vytýká nesprávné právní posouzení věci“. Dovolatel má za to, že odvolací soud „ignoroval zavedenou právní praxi a její ustálenost v rozhodovací praxi v důkazním řízení a vážně opomenul důkazní břemeno na straně žalované“. Dovolatel poukazuje na to, že žalovaná nedoložila žádné důkazy ke svému tvrzení, že žalobce je odpadlý a zběhlý kněz, že zakládal Českou ortodoxní církev, předložil k registraci i podpis J. F. a že „urážel církevní hodnostáře“. Oba soudy podle dovolatele vědomě ignorovaly judikaturu dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva z oblasti ochrany osobnosti, neboť po žalované nepožadovaly splnit její důkazní povinnost. Dovolatel dále vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že neprovedly jím navržené důkazy a nezjišťovaly důvod rozvázání jeho pracovního poměru. Namítá rovněž, že není osobou veřejně činnou. Má za to, že jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, který nelze bagatelizovat tím, že „šlo jen o zjednodušující novinářský výraz“ a domáhá se omluvy a náhrady nemajetkové újmy. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná dne 29. 10. 2018 prostřednictvím své zástupkyně písemné vyjádření. Vyslovuje přesvědčení ,, že v daném případě nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.“ Navrhuje proto, aby toto dovolání bylo z uvedeného důvodu odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání ve své podstatě neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné podle ustanovení §241a o.s.ř. s odůvodněním, že „odvolacímu soudu žalobce vytýká nesprávné právní posouzení věci“. Dovolatel namítá, že odvolací soud „ignoroval zavedenou právní praxi a její ustálenost v rozhodovací praxi v důkazním řízení a vážně opomenul důkazní břemeno na straně žalované“, neuvádí však žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z dovolání musí být zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel sice předkládá výčet rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, které ovšem ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají (nejsou podřaditelné) do zjištěného skutkového rámce posuzované věci a právě v tom spatřuje dovolatel odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nelze přehlédnout, že žaloba byla zamítnuta nikoliv proto, že by žalovaná neunesla břemeno důkazní, ale z důvodu, že žalobce neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv.
Pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Z dovolání žalobce je zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. III vyhl. č. 120/2014 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. červenci 2014. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu