ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3045.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3045/2018-601
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce T. H., narozeného dne XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 a 3) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, o ochranu osobních údajů , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č.j. 21 Co 467/2016-556, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podanou dne 31.5.2000 domáhal proti České republice splnění povinností podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, neboť ačkoli se rozhodnutí Okresního ředitelství Policie ČR o přestupku žalobce z důvodu rychlé jízdy žalobce nestalo pravomocným, objevily se v informačním systému vedeném Ministerstvem vnitra informace o trestu a pokutě za tento přestupek. Údaje o přestupku a pokutě se staly rovněž součástí karty řidiče. Žalobce požadoval, aby mu Česká republika – Ministerstvo vnitra a Ministerstvo dopravy poskytly údaje o všech informacích vedených o žalobci v jejich informačních systémech, dále požadoval po České republice - Ministerstvu financí vymazání nepravdivých informací z informačního systému a od uvedených provozovatelů informačních systémů písemnou omluvu.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 10 C 742/2000 – 353, řízení o žalobě zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů. K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.2004, č.j. 26 Co 443/2004 – 377, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud poté k dovolání žalobce usnesením ze dne 31.3.2005, č. j. 30 Cdo 449/2005 - 421, dovolání žalobce zamítl.
Věc byla postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů. V kompetenčním sporu rozhodl zvláštní senát v souladu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. tak, že k projednání a rozhodnutí podané žaloby je příslušný soud. Dalším výrokem zrušil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30.6.2004, č.j. 10 C 742/2000 – 353, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2004, č.j. 26 Co 443/2004 – 377 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2005, č.j. 30 Cdo 449/2005 – 421 a určil, že v řízení o podané žalobě bude rozhodovat Okresní soud v Benešově.
Okresní soud v Benešově (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2016, č.j. 10 C 742/2000 – 482, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2016, č.j. 10 C 742/2000 - 506, ve výroku I. určil, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna poskytnout žalobci zprávu o všech informacích o něm vedených, a to i ve všech informačních systémech provozovaných Ministerstvem vnitra, výrokem II. určil, že Česká republika – Ministerstvo dopravy je povinna poskytnout žalobci zprávu o všech informacích o něm vedených v informačních systémech Ministerstva dopravy, výrokem III. uložil České republice – Ministerstvu financí povinnost zlikvidovat nepravdivé informace obsažené v informačním systému vedeném Finančním úřadem v Benešově, že žalobce je daňovým dlužníkem, protože nezaplatil pokutu za přestupek ze dne 9.11.1994, výrokem IV. rozhodl, že Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna se žalobci písemně omluvit ze to, že byla v jejich informačním systému evidována nepravdivá informace o jeho osobě a tato informace byla předána FÚ v Benešově, výrokem V. soud uložil České republice – Ministerstvu financí povinnost omluvit se písemně žalobci za to, že o jeho osobě byla v informačním systému žalované, vedeném u FÚ v Benešově evidována nepravdivá informace. Výrokem VI. soud zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po České republice – Ministerstvu vnitra a Ministerstvu dopravy uložení povinnosti provést likvidaci informace o pokutě ve všech jimi provozovaných systémech a výrokem VII. zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti České republice – Ministerstvu dopravy omluvit se, že mu byla rozhodnutím dopravního inspektorátu Okresního ředitelství ČR v Benešově uložena dne 28.8.1995 pokuta. Ve výrocích VIII. a IX. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Soud prvního stupně vyhověl žalobě co do povinnosti státu poskytnout žalobci informace o zpracovávaných údajích o jeho osobě a vyhověl žádosti žalobce, jíž se žalobce domáhal omluvy za neoprávněné zpracovávání údajů o jeho osobě. Soud se neztotožnil s námitkou neurčitosti a nevykonatelnosti žalobního petitu a rozhodl, že v projednávané věci nikdo jiný než stát za neoprávněné zpracovávání osobních údajů neodpovídá.
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. března 2017, č.j. 21 Co 467/2016-556, k odvolání všech žalovaných zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., III., IV., V. a nákladových výrocích VIII a IX. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud z platné legislativy dovodil, že základem pro rozhodnutí soudu mohou být jen takové skutečnosti, které byly za řízení zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo v průběhu řízení jinak najevo. Soud bere při zjišťování skutkového stavu v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době zahájení řízení, ale přihlíží i ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Nemůže však zohlednit skutkové okolnosti, které již v době vyhlášení rozsudku nemají význam. Těmito zásadami se ovšem soud prvního stupně neřídil, aktuální skutkový stav ke dni vyhlášení rozsudku vůbec nezjišťoval, a tím zatížil řízení vadou, pro kterou musel odvolací soud rozsudek soudu zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu navíc žalobní návrh neodpovídá žalobním tvrzením, je neurčitý a nevykonatelný. Odvolací soud rovněž zdůraznil potřebu zkoumat věcnou legitimaci, která může - s ohledem na délku probíhajícího řízení - v průběhu řízení doznávat změn.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo i soudu Ústavního. Dovolatel podává dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neodpovídá skutkovým zjištěním a došlo jím k zásahu do základních práv a svobod žalobce. Otázkou procesního práva, kterou předkládá dovolacímu soudu a jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena je výklad podmínek v ustanovení §219a odst. 1) o.s.ř. z hlediska, zda odvolacím soudem zrušený rozsudek okresního soudu byl zatížen „jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ a z hlediska, zda šlo o takové vady, ohledně kterých „za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava“. Dovolatel má za to, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání zrušovacího rozhodnutí, neboť zde nebyly takové vady, ohledně kterých by za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
K dovolání žalobce nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Žalobce dovozuje přípustnost předmětného dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., a to tak, že uplatňuje otázku, při jejímž řešení se podle jeho mínění měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Ve skutečnosti však dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, ale pouze zpochybňuje názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na aktuálním skutkovém stavu a že žalobní návrh neodpovídá žalobním tvrzením, čímž je řízení zatíženo vadami, pro které dovolacímu soudu nezbylo než rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a uvádí, že nebyl důvod pro to, aby okresní soud pochyboval o skutkovém stavu; uvádí, že za situace, kdy nikdo z účastníků změnu skutkového stavu netvrdil, nedošlo k vadě řízení, ohledně které by nemohla být v odvolacím řízení zjednána náprava a že z podané žaloby přesně, určitě a srozumitelně vyplývá, jaká povinnost má být žalovanému uložena), na nichž buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázce zásadního určení skutku tak, aby byla žaloba projednatelná, se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura).
Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněný důvod přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu