ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3277.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3277/2017-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, v právní věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, proti žalované Městské části Praha 10, IČO 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 68/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Co 16/2016-181, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Codla, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 34 C 68/2010-134, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobkyni doporučený dopis ve znění: „Omlouváme se paní E. H. za nekorektní jednání Úřadu městské části Praha 10, odbor sociální ve věci č.j. 7425/2010/AAJ za porušování metodického pokynu č. 2/2006, kterým pracovníci tohoto odboru porušili etický kodex sociálního pracovníka, čímž byla p. H. poškozena v soukromém a rodinném životě a z tohoto důvodu se dostala do dluhové pasti“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 100.000 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Co 16/2016-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který věc posoudil podle ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že rozhodnutí žalované bylo vydáno v rámci příslušného správního řízení a v rámci daných předpisů, které takové řízení upravují. Jde tedy o okolnost vylučující neoprávněnost zásahu žalované v souvislosti s vydáním označeného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 21. února 2017 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně 22. února 2017 vlastnoručně sepsané dovolání následované jejím přípisem ze dne 23. února 2017 obsahující žádost „ o odklad právního rozhodnutí“. Dovolání žalobkyně bylo doplněno podáním jí ustanoveného zástupce ze dne 10. května 2017 (které však případný návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí neobsahuje). Dovolání směřuje do obou výroků rozhodnutí odvolacího soudu a je podáváno s odkazem na ustanovení §237 o.s.ř.. Jako důvody uvádí, že žalovanou bylo neoprávněně zasáhnuto do jejích osobnostních práv, konkrétně do práva na čest a důstojnost, když jí rozhodnutím městské části byla zamítnuta její žádost o pomoc v hmotné nouzi s odůvodněním citací zákonného textu, se zdůrazněním upřednostnění vyhověním nároků cizích státních příslušnic. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí. Současně požádala o náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatelka v něm totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, aniž by jakkoliv precizovala čím by měl být případně naplněn některý ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání žalobkyně tak trpí zásadní - a již neodstranitelnou – vadou. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), z uvedeného důvodu odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Této žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu