ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3416.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3416/2017-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) E. M. K. , zastoupené Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 33, b) N. K. , c) K. K. a d) J. K. , proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň , se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 1128/13, IČO 00669806, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřěžní 665/21, IČO 47116617, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 10/2013, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2015, č.j. 1 Co 219/2014-295, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 19 C 10/2013-225, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali proti žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci uplatněný nárok odůvodňovali tvrzeně postupem non lege artis při porodu nezl., který se narodil ve Fakultní nemocnici v Plzni a téhož dne tam zemřel. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že péče poskytnutá žalovanou byla provedena lege artis a k žádnému pochybení ze strany žalované nedošlo.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. září 2015, č.j. 1 Co 219/2014-295, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, založeným na provedených důkazech, včetně znaleckých posudků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 30. prosince 2015 dovolání, jehož přípustnost shledávají v ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jejich názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené dovolací praxe dovolacího soudu. Ve svém dovolání poukazují na to, že k prokázání svého tvrzení předložili také znalecký posudek, ze kterého jednoznačně vyplývá jednání žalované non lege artis , ale soud neprovedl výslech znalce s poučením o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku, že znalecký posudek podaný soudem ustanoveným znaleckým ústavem Fakultní nemocnice v Olomouci nesplňuje náležitosti znaleckého posudku a navíc ho provedli podjatí znalci. Připomínají rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 a ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, v nichž Nejvyšší soud stanovil kritéria pro hodnocení přesvědčivosti znaleckých posudků, a konečně za pochybení obecných soudů shledávají to, jak se vypořádaly s jejich námitkou ohledně nesprávné medikace. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2017, č.j. 19 C 10/2013-380, bylo řízení o dovolání žalobců b, c) a d) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z dovolání žalobkyně a) (dále též „dovolatelky“) je zřejmé, že nesouhlasí s pro ní nepříznivým rozhodnutím obou soudů a její námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Pokud se domnívá, že soudy obou stupňů v rozporu s uvedenými rozsudky dovolacího soudu nesprávně hodnotily znalecký posudek, z něhož při svém rozhodování vyšly, je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013].
Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně a) ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu