ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.36.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 36/2018-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. T. , zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, proti žalované UNIPETROL RPA, s.r.o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, IČO 275 97 075, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 168/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2016, č. j. 3 Co 40/2015 - 114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. července 2011, č.j. 34 C 168/2010-61, výrokem I. zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5.000.000 Kč a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2016, č.j. 3 Co 40/2015-114, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 13.180 Kč k rukám právního zástupce žalované. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že v řízení nebyl s ohledem na ustanovení §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, tj. neprokázal tvrzené skutečnosti významné pro přiznání finančního zadostiučinění, ani vznik nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi neoprávněným zásahem a vznikem nemajetkové újmy. Dohodu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou o vypořádání všech nároků, na základě níž byla žalobci vyplacena žalovanou částka 858.000 Kč, soud považuje za platnou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 28. listopadu 2016 a právní moci nabyl dne 29. listopadu 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. ledna 2017 vlastnoručně sepsané dovolání doplněné ustanoveným zástupcem dne 3. července 2017. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o následující otázky hmotného a procesního práva:
1) Řídí se dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, narovnávající nároky mezi účastníky, výlučně zákoníkem práce?
2) Je soud povinen zabývat se námitkou neplatnosti uplatněnou podle nesprávného právního předpisu?
3) Lze odmítnout nárok žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by soud provedl řádné hodnocení důkazů?
Dovolatel má za to, že ze strany žalované došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, neboť v důsledku dlouhé doby trvání soudních řízení o neplatnosti výpovědi a povinnosti žalované přidělovat žalobci práci nemohl vykonávat svou práci, jeho rodina se tak ocitla v existenční nouzi a bylo poškozeno i jeho dobré jméno. Dohodu o narovnání všech majetkových i nemajetkových nároků považuje dovolatel z důvodu rozporu s dobrými mravy za neplatnou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To (by) mělo vést k tomu, že dovolání nakonec (např.) podáno nebude, pokud by advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistil, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel se však o žádné (konkrétní) ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování posuzované věci odchýlit nezmiňuje a neuvádí ani žádná jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž o případné právní otázce dovolací soud rozhodoval rozdílně.
K dalším námitkám dovolatele je třeba uvést, že dovozuje-li v dovolání jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Ve zbytku pak dovolání v podstatě kritizuje procesní postup odvolacího soudu a z toho vyplývající údajné vady řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod. Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle výše uvedeného §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Protože dovolatelem uvažované předpoklady přípustnosti dovolání v souzené věci naplněny nebyly, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce nebylo možno věcně projednat již pro jeho zjevné formální vady, přičemž náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání, jehož argumentace je více než skromná a ve vztahu k výsledku řízení je v zásadě podružná, resp. nezdůvodněná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu