ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3646.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3646/2017-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) R. M. , b) K. V. , c) D. V. , všichni bytem v XY, zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradě škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 366/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 13 Co 55/2017-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále též „dovolatelé“) se žalobou domáhali zaplacení celkové částky 222 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha v exekuci jím prováděné a vedené pod sp. zn. 132 EX 66/2011, kde povinným byl K. V., bývalý manžel žalobkyně a) a otec žalobců b) a c). Nesprávný úřední postup exekutora měl spočívat v prodeji movitých věcí žalobců [specifikovaných v žalobě pod položkami 3) až 7), 9) až 13), 15) až 17), 19) až 37)], přestože se tito domáhali žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 vyloučení věcí z exekuce. Dále měla být škoda způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4, který měl spočívat ve sdělení soudnímu exekutorovi, že u soudu není vedeno excindační řízení, ačkoli řízení zahájeno bylo.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 17 C 366/2014-134, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 33 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I), žalobci b) částku 28 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok II), žalobci c) částku 31 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok III), žalobcům b) a c) částku 125 000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok IV) a žalobcům a) až c) částku 3 000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok V). Soud prvního stupně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Podle odvolacího soudu v předmětném exekučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, neboť v průběhu exekučního řízení je primární povinností exekutora po jeho pověření, aby provedl exekuci rychlým a efektivním způsobem. Postup soudního exekutora v rozporu s pravidlem zakotveným v ustanovení §68 odst. 4 exekučního řádu (zákaz prodeje věcí, o které jde v probíhajícím excindačním řízení) je jistě nesprávným úředním postupem, ale nastal by jen tehdy, pokud by exekutor o podání vylučovací žaloby věděl, nebo o tom vědět měl a mohl, a přesto by přistoupil k prodeji věcí v dražbě. Odvolací soud tento nesprávný postup soudního exekutora v posuzované věci neshledal, neboť exekutor neobdržel do dne první dražby (2. 5. 2012) informaci o existenci excindační žaloby, a to ani od Obvodního soudu pro Prahu 4 ani od žalobců. Exekutor nadto zaslal dotaz na Obvodní soud pro Prahu 4, zda jsou movité věci zapsané pro dražbu předmětem vylučovací žaloby, ale odpověď mu byla doručena až dva dny po dražebním roku (4. 5. 2012). Ze strany žalobců byla exekutorovi sdělena informace o podání vylučovací žaloby, ale bylo tak učiněno podáním ze dne 14. 5. 2012, tedy až po provedení dražby, ačkoli žalobcům byla dražební vyhláška doručena již dne 24. 4. 2012. Odvolací soud uzavřel, že exekutor k podání dotazu na soud nebyl povinen a ani „holé“ tvrzení žalobců, které i přes výzvu exekutora v usnesení ze dne 23. 5. 2012 nebylo doplněno bližšími informacemi o vylučovací žalobě, netvoří překážku, jež by exekutorovi bránila v provedení exekucí ve dnech 2. 5. 2012 a 25. 9. 2012 ve smyslu ustanovení §68 odst. 4 exekučního řádu.
Odvolací soud se dále zabýval existencí nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, který odpověděl, že o předmětných věcech neprobíhá žádné řízení o vylučovací žalobě, ale koná se řízení o návrhu na rozšíření původní vylučovací žaloby (zahájené dne 1. 6. 2011) o tyto předmětné věci, které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 157/2011. I přes žalobci tvrzenou nepravdivost této odpovědi (učiněné 30. 4. 2012 a doručené exekutorovi JUDr. Janu Fendrychovi 4. 5. 2012), odvolací soud nepovažoval zodpovězení (řešení) nastolené otázky za nezbytné pro posouzení důvodnosti podané žaloby. Ve vztahu k dražbě konané 2. 5. 2012 a odpovědi soudu doručené exekutorovi 4. 5. 2012 uzavřel, že odpověď (ať už obsahově správná či nesprávná) na hodnocení postupu soudního exekutora při prodeji věcí nemohla mít vliv, neboť soudní exekutor nebyl povinen stanovený termín dražby zrušit jen proto, že mu odpověď Obvodního soudu pro Prahu 4 do té doby nedošla. Ve vztahu k dražbě konané 25. 9. 2012 se odvolací soud zabýval významem obsahu (ať už pravdivého či nepravdivého) výše uvedené odpovědi Obvodního soudu pro Prahu 4. Dle odvolacího soudu by tato odpověď vedla exekutora ke sledování procesního postupu ve věci až do 30. 7. 2012, kdy soud usnesením rozšíření žaloby nepřipustil a kdy by exekutor dospěl k závěru, že k provedení dražby dne 25. 9. 2012 nic nebrání. Skutečnost, že žalobci poté podali dne 3. 9. 2012 ohledně předmětných věcí „novou“ vylučovací žalobu vedenou pod sp. zn. 11 C 94/2012 na tom nic nemění, neboť o existenci této žaloby exekutor neobdržel od žalobců žádnou zprávu. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobci tvrzený nesprávný obsah odpovědi Obvodního soudu pro Prahu 4 soudnímu exekutorovi by neodvrátil ani konání dražby ze dne 25. 9. 2012.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
„V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“
V nyní projednávané věci šlo o více samostatných nároků, kdy tTvrzená škoda měla měla vzniknout vydražením různých movitých věcí ve vlastnictví či spoluvlastnictví různých poškozených (žalobců), a to v různých dražbách. Movité věci dovolatelů uvedené pod položkami 3, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 13, 15, 17, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 28, 29, 31, 32, 34 a, 36, byly prodány v dražbě, která se konala dne 2. 5. 2012, a movité věci uvedené pod položkami 4, 12, 16, 27, 30, 33, 35 a 37 byly prodány v dražbě konané dne 25. 9. 2012(č. j. 132 EX 66/11-114/Fe), přičemž ani u jednéa z věcí nepřekračuje její v žalobě navrhovanou tvrzená hodnotaou (škoda) hranici peněžního plnění, která umožňuje přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.částku 50 000 Kč Stejný závěr platí i pro zbylé věci uvedené pod položkami 4, 12, 16, 27, 30, 33, 35, 37, které byly prodány v dražbě konané dne 25. 9. 2012 (č. j. 132 EX 66/11-147/Fe).
Ve světle shora uvedené judikatury je třeba posuzovat uvedené nároky na náhradu škody z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Žádný z žalobci uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jde tedy o bagatelní nároky, u kterých dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu