ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3828.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3828/2017-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce
K. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 428/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, č. j. 70 Co 119/2016-440, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 3 177 621,15 Kč příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 4 T 188/2003, jež neskončilo odsouzením žalobce.
Rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 10 C 428/2009-410, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3 177 621,15 Kč příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 91 291,85 Kč (výrok II) a žalované na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a ve výroku III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není dána příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a poklesem hodnoty podniku žalobce, nejedná se o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka rozložení důkazního břemena ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a znehodnocením jeho podniku nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud dovodil, že ohledně této skutečnosti tíží důkazní břemeno žalobce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4358/2011). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1370/2012, jenž byl vydán v této věci, nelze dovodit, že by daná skutečnost byla notorietou, kterou není potřeba dokazovat, jak se mylně domnívá žalobce. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dospěl pouze k závěru, že nelze a priori vyloučit, že v důsledku trestního stíhání mohlo dojít k zániku podniku trestně stíhaného, a nikoliv k závěru, že by tomu tak v daném případě skutečně bylo.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu